#AdekSKatlouSeBerou aneb naše upršená svatba:
Ani nevím, jak tenhle článek začít. Odehrálo se to totiž všechno tak rychle, že jsem musela zapřemýšlet nad tím, kdy to celý vlastně vzniklo. Ze všeho nejdřív samozřejmě nejlepší žádostí o ruku v Japonsku v Kyotu, ale po tý jsme se dohodli, že svatbu necháme na příští rok. A takhle to bylo přesně do 18.června. V ten den jsme byli u našich kamarádů doma. Narodilo se jim miminko a my jsme se na něj šli podívat. A ať už to byly nějaký rodičovský pudy nebo cokoliv, oba dva jsme to s Adamem cítili v tu chvíli stejně. Že už asi taky brzo budeme chtít rodinu. Není to tak, že chceme teď hned dítě, ale chtěla jsem vždycky dřív svatbu a v tu chvíli jsem se bála, že by to tak třeba nemuselo dopadnout. Adam je směrem k dětem taky dost pozitivní, takže když jsme se vraceli v autě zpátky do Prahy, rozhodli jsme se, že se vezmeme ještě letos.
Je to vůbec reálný?
Cestou jsme se zastavili na večeři v Barabizně a hned jsme začali řešit, jestli je to jako vůbec reálný. Mě čekalo přes prázdniny focení a dopsání celý kuchařky a Adam má každej rok od května do září v práci sezónu. Znamená to, že není skoro vůbec doma a pořád je někde na akcích mimo Prahu a kolikrát i mimo republiku. I přesto všechno jsme se domluvili, že do toho půjdeme. Byli jsme totiž v tu chvíli už pro jistotu v kontaktu s holkama z Yes&Yes. Těm jsme ten den napsali dotaz, jak moc velkej punk by to byl, kdyby ta svatba nebyla příští rok, ale už letos v září. Holky se toho rozhodně nebály a řekly, že pokud najdeme místo, tak jsou určitě pro. Sice měly svatební kalendář úplně plnej, ale řekly, že jeden pátek v září by to šlo. A tak se určil termín 1.9.2017. Termín jsme přizpůsobili holkám ze dvou důvodů. Za prvý sleduju už dlouho jejich Instagram a vysnila jsem si, že tu svatbu budou dělat a za druhý jsme s tím kvůli času a pracovnímu vytížení fakt potřebovali pomoct. V tu chvíli do svatby zbývaly dva měsíce a kousek.
Kdo z vás sleduje na Instagramu moje stories, možná si pamatuje, jak jsem se ptala na místa na svatbu. To proto, že to bylo dost urgentní. Potřebovali jsme během několika dní sehnat místo a podle toho začít řešit zbytek. Volala jsem naprosto na všechny místa, který se nám líbily, ale skoro všude řekli to stejný. Nezlobte se, ale už je plno. A když nebylo plno, tak se mi nelíbily ty podmínky, který se k místu vážou. Šlo mi hlavně o to, aby bylo možný si tam zařídit vlastní catering. Celkově jsem chtěla trošku volnější ruku, abych si mohla všechno připravit podle sebe. Byla jsem už dost zoufalá a skoro to vypadalo, že to kvůli místu letos nebude. Pak mi ale na Facebook mýho blogu přišla zpráva od Adélky, mojí čtenářky, s nabídkou jejich stodoly a sadu. Psala, že tam bude mít svoji svatbu 1.7. a určitě ráda poskytne tohle místo i nám. Psala ale s obavou, že se nám to stejně asi nebude líbit. Že to je takový polorozpadlý a že tam toho vlastně moc není. Třeba ani taková věc jako záchody a tekoucí voda. Pak mi ale poslala pár fotek a já věděla, že je to naprosto ideální prostor. Záchody nezáchody, voda nevoda, bylo to ono. Přece jenom jsme se ale domluvily, že se tam zajedeme podívat a rozhodneme to na místě.
Dlouho jsme nečekali a za pár dní jsme se oba společně s Nikčou a Márou (naši svědci) vydali do okolí Hradce Králové za Adélkou a Danem na obhlídku. Krásný počasí, nejhodnější lidi na světě, místo, co má atmosféru a obří krásnej pozemek se sadem a ovečkama. Nebylo co řešit. Věděli jsme, že to místo je pro nás ideální. Adélka s Danem měli zrovna před svatbou a večerní párty měli taky naplánovanou ve stodole. Díky tomu nám pak mohli pomáhat s organizací, protože sami už věděli, na koho se obrátit. Navíc měli v okolí spoustu kamarádů a bylo to všechno jednodušší. Každopádně tím, že tam netekla voda, vzniklo několik zasádních problémů. Kde se bude umývat nádobí, co záchody a podobně. Všechno se muselo začít co nejdřív řešit. No, nebudu lhát, když jsme to místo ukazovali na fotkách rodičům a dodali jsme k tomu, že tam neteče voda a nejsou tam záchody, nikdo z nich nebyl nadšenej. Nechtěli nám to podle mě kazit, tak říkali, že jako dobrý, ale evidentně si naši svatbu představovali jinak. Akorát moje máma si to tam trošku dokázala představit, ale ta voda a starosti okolo jí přišly taky zbytečný. Nám to bylo ale jedno a pustili jsme se do plánování. Nenechali jsme se rozhodně ničím odradit.
Chvíli po zasnoubení mi přišel domů úžasnej balíček se svatebním plánovačem Naše svatba od Everbay.co. Díky němu jsem přesně věděla, co všechno je potřeba zařídit. Sice jsem nevnímala moc ty nadpisy typu „Rok před svatbou“, „Půl roku před svatbou“, ale i tak mi to pomohlo dost. Taky jsme se hned sešly s Terkou a Verčou z Yes & Yes (dále to budou už jenom Yesky♥) a začalo se plánovat. Narozdíl od rodičů byly holky z místa naprosto nadšený. Všechny schůzky jsme s Adamem i v tom časovym presu zvládli spolu a mohli jsme tak oba zasahovat do všech detailů. Holky říkaly, že je to prej celkem výjimka, že chlap chodí na všechny schůzky a já za to byla fakt ráda. Hned jsme mohli rozhodovat a bylo to všechno rychle vyřešený. Navíc nás tlačil čas, takže nebyl moc prostor na zbytečný vymejšlení.
Jídlo a pití
Nejdůležitější byl výběr dodavatelů. Od první chvíle jsme s Adamem věděli, že nechceme úplně tradiční svatbu. Nepotrpíme si totiž moc na svatební tradice a ani na klasický pojetí. Chtěli jsme si to udělat trošku jinak. Hlavně co se jídla týče. Věděli jsme, že nechceme svíčkovou ani vývar s knedlíčkama. Ani jeden z nás to moc nejí, takže jsme neviděli důvod. V tomhle směru se podle mě hodně lidí přizpůsobuje hostům, což je škoda.
My naprosto milujeme vietnamský jídlo, takže jsme se rozhodli zariskovat a udělat kompletní vietnamský menu. Oslovila jsem na to naše milovaný Bánh Mì Makers a Trang (majitelka) z toho byla úplně nadšená. Sice z toho byla strašně nervózní, protože je perfekcionistka, ale všechno i přes ty bojový podmínky zvládla s týmem skvěle. Byli jsme s Adamem před svatbou přímo v bistru otestovat různý druhy jídel (to jsem byla nejšťastnější) a nakonec jsme jako předkrm zvolili letní závitky s mangem a hovězím masem, jako hlavní chod Bún bò Nam Bô (rýžový nudle s hovězím masem, bylinkama a zeleninou) a na večerní party jsme objednali čtyři druhy těch nejlepších Bánh Mì bagetek. Pro naše veganský kamarády byla připravená samozřejmě čistě rostlinná verze všech chodů. Všechno se podávalo na jednorázových bambusových táckách, takže zmizela i potřeba nádobí. Každej měl na stole připravenou akorát vidličku a hůlky. Všichni to jídlo milovali. Nakonec i dědové a babičky si strašně pochutnali, za což jsem neskutečně šťastná. Na vietnamský jídlo byly jenom pozitivní ohlasy a na bagety teď chodí spousta lidí pravidelně i do bistra.
Když už jsem u toho nádobí, tak to jsme nakonec museli všechno půjčit přes catering. Byla to nejjednodušší a nejlevnější varianta. Objednali jsme toho tolik, aby se nic nemuselo umývat. Od cateringu jsem pak ještě vzala zeleninový mísy, řízečky a saláty. Upřímně musím říct, že jsem z toho neměla nic, takže těžko říct, jaký to bylo. V tomhle směru jsme zvolili Street Catering. Aby tam přece jenom ale nebylo jenom vietnamský jídlo, Adamův táta Ríša ještě zařídil úžasný kýty na gril. Je to takový vděčný jídlo a byla to případná varianta pro ty, co nebudou to vietnamský. Adamova máma pak ještě objednala libeřský chlebíčky, aby bylo co jíst před obřadem.
Kromě pořádnýho jídla ale nesměl chybět samozřejmě dort, koláčky, dezerty a dobrý kafe. Co se týče dortu, není úplně jednoduchý těsně před svatební sezónou očekávat volný termíny. Každopádně mě hned napadla Ivča z blogu Cat and Cook. Věděla jsem ale, že je dost pracovně vytížená a navíc do toho má v podobným termínu další svatební dort. Ivča se ale hned nadchla a s největší samozřejmostí nabídku přijala. Přitom sama říkala, že čtyřpatrovej dort nikdy nedělala a bude to pro ni výzva. Představu (jak jinak než tu z Pinterestu) jsem jí ukázala, ale nechala jsem jí, co se týče náplně a všeho kolem, úplně volnou ruku. Myslím, že tak se lidem stejně pracuje nejlíp. Ivča několikrát korpusy zkoušela dopředu o víkendech ve svým volnu a fakt s tím měla dost práce. Dort dopadl ale nejlíp jak mohl a byl přesně takovej, jako jsem si ho vysnila. Vanilkový korpusy, marmeláda, slanej karamel, mascarpone, čerstvý ovoce a spousta kytek.
Další zásadní věcí pro mě byly koláčky. Měla jsem spoustu návrhů na to, kde objednat ty nejlepší, ale já jsem prostě nutně potřebovala, aby to byly ty naše domácí moravský a tvarohem plněný. Poprosila jsem mámu s tetou, jestli by je neupekly a souhlasily. Mordovaly se s tím celej den před svatbou, ale stály za to. Klasicky byly nejlepší, nejkrásnější a každej, kdo ochutnal, jenom chválil. Recept na ně máte mimochodem na blogu. Ke koláčkům jsem přes strejdu Pepču objednala ještě ty nejlepší moravský frgály a byla jsem nejvíc šťastná.
O to nejlepší kafe a luxusní dezerty se pak postaral Ondra se Zuzkou z cateringu Flatwhite. Jestli bylo něco nejlepší rozhodnutí, tak to zvolit právě Ondru se Zuzkou. Nejenom proto, že nám nakonec pršelo a všichni chtěli čaj nebo kafe na zahřátí, ale hlavně proto, že jsou to neskutečně super lidi. Každej se tam u nich zastavil rád nejenom na kafe, ale i na pokec. Navíc jejich zákusky zmizely během chvíle a každej o nich básní dodnes. Hlavně o těch kremrolích. Navíc v tý úžasný starý skříni vypadalo všechno naprosto božsky. Skoro se člověk bál toho dotknout. Takže pokud sháníte někoho přes dokonalý dezerty a fakt dobrý kafe, rozhodně doporučuju je.
Co se týče pití, všechno jsme si nakoupili sami dopředu. Adamovi rodiče se postarali o víno od pana Smějsíka z Moravy, Dan nám dohodnul pivo od kamaráda z okolí, abychom nemuseli vozit sudy až z Prahy a my s Adamem jsme nakoupili zbytek. S nealkem nám pomohla naše kamarádka Lucka a přes Evičku jsem se domluvila s klukama z Jägermeisteru, že nám půjčí ten chladící stroj. Původně jsme tam Jégra chtěli mít jenom tak okrajově a drink večera byl Gin & Tonic, ale díky tý chladící mašině, ze který teče rovnou ledově namraženej Jégr, bylo o nejoblíbenějším pití večera rozhodnuto. Po dvou hodinách jely Yesky dokupovat asi 8 velkejch lahví a další čaje. Spousta lidí totiž kvůli počasí nakonec volila kombinaci Jégra s čajem. O bar se staraly kamarádky od Adélky, který bydlely v okolí a dokonce i Adélky maminka.
Oblečení a prstýnky
Jelikož jsme na plánování svatby měli jenom letní prázdniny a já celý prázdniny fotila kuchařku, nebyl vlastně na nic čas. Na výběr šatů mi proto zbyly přesně dva dny. Spíš teda dvě odpoledne. Věděla jsem přesně, jakej typ šatů chci, ale zase tady byl problém, že jsem si vzpomněla celkem pozdě. Nejdřív jsme s Nikčou jely na Kladno a předvybraly jsme tam jedny. Pak jsme ale zvolily ještě jeden salón, abysme měly srovnání a tam jsem se hned do prvních šatů zamilovala. Sice se mi líbilo víc druhů, ale v těhle jsem se cejtila naprosto nejlíp. Žádný spodničky, žádný obruče, prostě jenom obyčejný šaty. Chtěla jsem původně teda celý zakrytý záda, aby tátu nekleplo z tetování, ale vyřešily jsme to nakonec asi půl kilometrovym závojem. Šaty jsem měla ze salónu Svatba snů a tím, že jsem je zamluvila hned ten den, co jsem si je zkusila, dostala jsem 30% slevu na půjčovný. I tak mi ty ceny za půjčení šatů přijdou upřímně všude šílený, ale co už.
Původně jsem plánovala, že si svatební šaty nechám ušít od Veršatylu, ale nebyl na to bohužel čas. Přece jenom svatební šaty nějakou dobu na ušití zaberou a já neměla moc čas jezdit na víc zkoušek a měření. Nakonec jsem se s kamarádkou Kikčou z Veršatylu dohodla, že mi udělá šaty na večerní párty. Sešly jsme se u nich ve studiu, daly jsme víno, vzaly míry a místo šatů jsme nakonec vymyslely sukni s topem. Jako detaily pak Kikča vymyslela háčkovaný kytičky a lístečky v barvách svatby. No nemohla jsem si vybrat líp. Neskutečně příjemnej materiál, všechno mi krásně sedělo a bylo to pohodlný. Navíc jsou to basic kousky do šatníku, takže je můžu využít i jindy. Pokud svatbu budete plánovat trošku víc dopředu, určitě na šaty doporučuju Veršatyl. A nejenom na svatební šaty. Holky totiž dělají obecně jednoduchý, ale přesto neskutečně stylový a využitelný kousky z kvalitních materiálů. Nakonec mi Kikča ušila do barev svatby i podvazek, kterej mi předala na rozlučce se svobodou. Jednoznačně nejhezčí podvazek, kterej jsem kdy viděla. A byl můj.
Adam to měl s oblečením trošku jednodušší. Za prvý mu to bylo celkem jedno a za druhý na košili a kalhotech toho moc nevymyslíte. Teda pokud nemáte kolem tým holek z Yes&Yes. Nejšikovnější třetí Yeska Renča Adamovi nechala ušít košili s prvkama do barev svatby a nechala mu na ni našít i iniciály. K tomu sladila kšandy, motýlka a klukům, co šli s družičkama (říká se tomu družba, ale podle mě je to nejhorší název ever) pak zařídila stejný motýlky. Všechno to prostě nejvíc ladilo. Adam si pak ještě k outfitu sehnal stylový Vansky, kalhoty ze Zary a byl kompletní. Tentokrát ale musím říct, že jsem měla vyřešený oblečení stejně rychle, jako on. Boty jsem si koupila obyčejný plátěný v akci v New Yorkeru a pak na přezutí ještě jedny z HMka.
Nejhorší ze všeho bylo sladit družičky. Zpětně se tomu všechny smějeme, ale jako bylo to fakt za trest. Pět holek, každá jinej vkus, každá jinou velikost a každá jinou představu. Řešilo se to přísahám snad měsíc, pořád mi pískala konverzace na mobilu a pořád tam všechny posílaly co jo a co ne. Až jsem to nakonec jednoho dne nezvládla a nakoupila všechno, aniž bych se kohokoliv ptala. V Ostravě jsem totiž náhodou narazila na sukně v New Yorkeru ve výprodeji za 200 a měli tam i všechny velikosti. K tomu jsem tam vzala nějaký trička za stovku a bylo hotovo. Všem se outfit moc líbil a podle mě se to fakt hodilo k celýmu konceptu svatby. Sice jsem netušila, že bude pršet a bude taková kosa, ale holky byly statečný, zvládly to a moc jim to slušelo. Kluci (družby:D) se dohodli na Facebooku v konverzaci na všem přesně za tři minuty.
Čeho jsem se taky dost bála, byly prstýnky. Ani ne tak kvůli mně, ale spíš kvůli Adamovi. Prstýnky nikdy nenosil a je celkem vybíravej. V tý knížečce Naše svatba jsem se dozvěděla o Lence Šváchové, která sama vyrábí originální šperky 27 Jewelry. Hned jsem šla na její stránky a do její práce se zamilovala. Pak zbývalo už jenom doufat, že se Adamovi bude taky líbit. Navíc Lenku doporučovaly a moc chválily i Yesky. Domluvila jsem s Lenkou schůzku a šli jsme se s Adamem podívat do jejího showroomu. Líbilo se mi snad všechno a Adam byl taky nadšenej. Během pár minut jsme vybrali tvar a materiál a já si k němu přidala ještě takovej pěknej černej „kamínek“. Lenka nám změřila velikost, zapsala si požadavky a za tři týdny bylo hotovo. Prstýnky nám předala s certifikátem a s Instax fotkou z výroby. Celá komunikace s Lenkou byla neskutečně příjemná a práci odvedla perfektní. I přesto, že jsme všechno potřebovali trošku víc narychlo, s ničím neměla problém.
Dekorace, květiny, grafika a detaily
Všechny tyhle věci si vzaly na starost Yesky. Samozřejmě jsme se nejdřív dohodli, jak by to mělo asi tak vypadat, ale opět jsme nechali spíš volnou ruku. Šlo nám hlavně o to, aby to bylo co nejjednodušší (v tom nejlepším slova smyslu), do barev svatby a takový přírodní. Terka je profík přes grafiku, takže nám navrhla v tomhle stylu několik možností a my vybrali přírodní papír v kombinaci se zdobenějším písmem. V tomhle stylu se pak nesla celá svatební grafika. Terka nám udělala nejkrásnější svatební oznámení, logo, svatební newsletter, cedulky pro hosty, kartičky na svatební menu, harmonogram, cedulky do fotokoutku, seznam hostů, nápojovej lístek a pak doplňující texty ke sweet baru a na taneční parket. Děda mi pak na chalupě vyrobil dřevěný cedulky, na který Terka vyrobila nalepovací směrovky parkoviště, obřad a podobně. Dřevo jsme koupili s Adamem někde v Hornbachu nebo Obi, děda to nařezal a máma s tetou dřevo natřely.
Svatební oznámení jsme v krásnejch bordó obálkách rozváželi osobně, pokud to bylo možný. Někdo ho má u nás ale ještě dodnes, jak bylo málo času:D Svatební newsletter jsme s Adamem dali dohromady na našem výletě na Čeladnou. Teď už můžu prozradit, že ty čtyři dny tam byly hodně o plánování svatby. Dávali jsme tam dohromady všechny detaily. Jmenovitej seznam hostů, zasedací pořádek, písničky na obřad a první tanec, řešili jsme catering a všechny ostatní potřebný věci, na který jsme celou dobu neměli čas. Adam dával taky dohromady newsletter (ten jsme měli místo webovek a byly v něm všechny informace o svatbě) a zároveň jsme do newsletteru vyfotili i fotky. Jestli pamatujete, tak jsme použili ty s houpačkou v pokoji:) Do svatby zbejvalo v tu dobu asi 14 dní a mně přišlo až neuvěřitelný, že je skoro všechno zařízený. Záchody (rozuměj něco jako Toiky) nakonec dohodnul Dan se svým kamarádem a dovezl k tomu i kubíkovou nádrž vody, ze který se vyvedla voda do půjčenýho koryta na umývání rukou. No prostě fesťák jak vyšitej. V mezičase Adamova máma řešila ubytování pro rodinu v okolních hotelech a penzionech a kamarády jsme informovali, ať si vezmou stany, že je na místě obří zahrada.
Co se týče dekorací, kytek a detailů, na to je největší odbornice Verča. Řekli jsme si zase společně, jak bysme chtěli, aby výzdoba vypadala, ale nechali jsme to ve výsledku na ní. Do poslední chvíle jsme s Adamem nevěděli, jak bude vlastně stodola vypadat. Verča nakonec zvolila nádherný a netradiční šedý ubrusy, krásný látkový bordó a zelený ubrousky, svíčky do různých stojánků a dokonalý kytky všude. Slavnostní tabuli doplňovaly pak krásně graficky zpracovaný meníčka a označení stolů od Terky. Všude taky byly rozvěšený světýlka a boky stodoly rozvístily svítící písmena K&A a LOVE. U nápisu LOVE byl taky fotokoutek s cedulkama a fotilo se na Instax. Fotky nám pak kamarádi lepili do alba a psali nám k tomu různý vzkazy. Musím říct, že ty světýlka udělaj nejvíc. Hlavně večer společně s těma písmenkama vytvořily naprosto kouzelnou atmosféru. Světýlka, ubrusy, ubrousky a dekorace maj navíc holky k pronájmu, takže jsem se o nic nemusela starat.
Stejně tak maj holky bránu z břízy na obřad, stolečky, deky a všechny tyhle propriety. Co se týče dekorací, fakt jsem nezařizovala absolutně nic, což bylo skvělý. Stejně tak si vzaly holky na starost komunikaci s dodavateli. My je s Adamem všechny vybrali a pak se všema řešily detaily už holky. Například nám vykomunikovaly ty nejkrásnější kytky na světě od Green Decor Žižkov. Moje očekávání byly velký, ale skutečnost byla ještě daleko krásnější. Všechno neskutečně ladilo. Navíc kytky od holek jsou vždycky fair trade! Mají svojí vlastní zahradu a prostě celkově jsem děsně ráda, že jsme se rozhodli pro kytky od nich. Rozhodně si k nim pro nějakou tu kytičku zase skočím:)
Loučení se svobodou
Všechny kamarády i rodinu naše rozhodnutí o svatbě už letos celkem překvapilo. Hlavně naše nejbližší, protože o tom neměli ani ponětí a najednou byly dva měsíce do svatby. Báli jsme se hlavně toho, aby všichni měli čas, ale nakonec si to všichni zařídili. Přiletěli nám i kamarádi z Londýna a z Itálie. Dva další kamarádi odložili svoje služební cesty do zahraničí. No prostě když jsou to opravdický kamarádi a milující rodina, udělaj všechno proto, aby na vaší svatbě byli. Tím chci uklidnit všechny, co nějak víc řeší datum a dny kvůli ostatním. Neřešte to. Je jedno jestli je to o víkendu nebo ve všední den. Kdo chce, udělá si čas vždycky.
Každopádně přece jenom na některý věci moc času nezbejvalo. Třeba svědci to neměli úplně jednoduchý. Museli v docela krátkym čase zorganizovat rozlučky se svobodou. Ani jeden z nás nevěděl, co se bude dít a nakonec to oba dva zvládli skvěle. A taky oba dva věděli, co chceme a co nechceme. Já chtěla třeba jet na víkend někam pryč, pít, kecat a tančit. No a tejden před svatbou jsme jely s holkama na úžasnou chalupu Sokolík. Nikde nikdo, vířivka, bazén, milion ložnic, obří kuchyně, zahrada, terasa s grilem a posezením. No prostě rozlučka snů. Holky mi připravily občerstvení podle mejch receptů z blogu, nakoupily hodně Ginu, Aperolu a Jégra a pilo se. A tančilo a zpívalo a kecalo. Přesně podle mejch představ. Bylo to skvělý a vyšlo nám i krásně počasí. Fotilo se jenom na Instax a holky mi celou tu dobu dělaly album. Musím říct, že je to ta nejkrásnější vzpomínka. Jo a jako dárek jsem dostala překrásnej japonskej nůž s nápisem ROZLUČKA Kačí 2017. Taky jsem nechtěla žádný divný striptéry a podobný věci, tak Nikča poprosila Adama, aby mi rozlučkovej taneček udělal on. Kdo mě sleduje už dýl, tak ví, že Adam je celkem dobrej a vtipnej tanečník, takže si dokážete představit, jak jsme se u toho videa s holkama nasmály. Byl to skvělej nápad. Na památku se tam točil taky takovej malej vlog, ale ten si nechám asi pro sebe:) Adam zase pro změnu v Krkonoších musel celej víkend chodit oblečenej jako Pavol Habera, takže si dokážete představit, jak probíhala jeho rozlučka:D
Den po rozlučce jsem se probudila a nebylo mi nejlíp. Měla jsem pocit, že na mě něco leze, ale pořád jsem to přisuzovala tomu, že jsem toho moc za víkend ani za poslední dobu nenaspala. Měla jsem ten den ale dost práce, takže jsem normálně vstala a neřešila to. Odpoledne jsem pak měla důležitou schůzku v tiskárně, kde jsme finálně rozhodovali o vzhledu kuchařky a já nebyla schopná vůbec vnímat. Bylo mi nejhůř na světě. Přijela jsem domů a zjistila jsem, že mám 39 horečku. Na druhej den jsem šla k doktorce a ta mi dala okamžitě antibiotika. Zánět průdušek a náběh na angínu. Nesnáším antibiotika, ale vzhledem k situaci mi nezbejvalo nic jinýho. V tu chvíli jsem skoro nemohla mluvit a bylo mi šíleně. Bylo úterý a na druhej den jsme odjížděli společně s Nikčou a Márou na místo svatby všechno připravovat a řešit. Nebyl moc prostor řešit můj zdravotní stav jinak. Původně jsme měli spát všichni dva dny ve stanu, ale na poslední chvíli jsme si s Nikčou zařídily hotel. Do toho začalo šílenství s názvem nejhorší předpověď POČASÍ ever a v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil celej svět.
Dva dny do svatby
Mám v sobě sice už pár prášků, ale je mi ještě hůř než včera. Od rána balíme, nakládáme do aut všechno alko, nealko, cedule, oblečení a prostě všechny krámy. Kluci jedou vyzvednout svítící písmenka, naložit stany, aparaturu, my s Nikčou chladící přístroj na Jégra, svatební šaty a vyrážíme ve dvou osobních autech a jedný dodávce směr Hradec. Na dálnici dáváme jídlo, je mi nejhůř a do toho kontroluju každou chvíli počasí, který se pořád jenom zhoršuje. Všichni sedíme, jíme a nikdo moc neví, co má říkat. Všichni mě chtěj uklidnit, ale ví, že ta situace je fakt šílená. Můj zdravotní stav v kombinaci s předpovědí počasí..Tu divnou atmosféru nakonec rozseknu sama tím, že jsem si nemohla vybrat lepší salón, kde si půjčit šaty. SVATBA SNŮ. Všichni se tomu společně zasmějeme a jedeme dál. Na místě nejdřív zastavujeme v hotelu a pak jedeme na místo svatby. Sešli jsme se tam s Adélkou a Danem a celkově jsme si řekli, co a jak bude. Kluci tam pak zůstali, aby uklidili a vymetli místo, kde bude raut a bar a my jsme jely na hotel. Bylo mi fakt strašně a měla jsem horečku.
Den před svatbou
Dáváme s Nikčou snídani a jedeme na místo svatby. Kluci uklízej a vymetaj stodolu, připravujou a zapojujou lednice, mrazák a rozváděj elektřinu. My s Nikčou vyrážíme na celodenní nákupy, kde budeme dokupovat všechny potřebný věci. Obří pytle na odpadky, toaleťák, šampaňský na přípitek, hořčici (Malvu-jinou Adam prostě nechce!), snídaňový balíčky (pro ty co spí ve stanu jsme nakoupily tatranky, májky, kapesníčky, pečivo a ovoce), vody, mýdlo, spodní prádlo a nalepovací podprsenku pod večerní šaty. Taky jedeme do Pardubic koupit patnáct průhlednejch deštníků a nějaký pláštěnky. Do toho Nikču začíná škrábat v krku, tak se stavujeme v lékárně pro nějaký hot drinky a pokračujeme v nákupech. Každou věc hlavně musíme koupit jinde a mýmu zdravotnímu stavu to opravdu moc nepomáhá. Do toho v Hradci a v Pardubicích potkáváme celkem dost čtenářek a vznikaj docela zajímavý situace. Třeba když jedem v obchodě a máme v košíku asi 400 vod a dva balíky toaleťáku. Přiběhne k nám mladá slečna s otázkou, co děláme v Hradci. Odpovídáme, že jsme tady na výletě. Slečna se koukne na košík a určitě jí to vůbec nepřipadá divný. Taky jsem si zapomněla doma svoji oblíbenou voňavku, ale odmítám si koupit celou novou kvůli tomu. V Sephoře podle Nikči dávaj voňavky do těch malejch flakónů, když si ho tam koupíte. Prodavačka ale říká, že už prej ne. Ptám se, jestli je nějaká možnost dostat menší množství tý voňavky. Prej ne a odchází. V tu chvíli jdu požádat prodavačku o vzoreček tý mojí oblíbený voňavky. Ten nakonec dostávám, jsem spokojená a co si o mně paní prodavačka myslí, je mi upřímně naprosto jedno.
Půl dne trávíme s Nikčou na nákupech a cestou zpátky koukám na počasí. Asi nikdy jsem nesledovala dvacet různejch předpovědí počasí stodvacetkrát za den. Bylo to zase horší. A mně bylo taky po tom nakupování a lítání hrozně. Tak začínám brečet v autě. Nikča nic neříká a já brečím skoro celou cestu zpátky. Když přijíždíme na místo, zrovna přijíždí i Adamův táta Ríša s dědou a vezou gril na kýtu. Je asi třicet stupňů, svítí sluníčko a mně to přijde prostě nespravedlivý. To počasí. Objednáváme ještě narychlo další stany navíc, aby jsme vytvořili suchej průchod mezi stodolou a místností s rautem a barem. Pořád nevím, kde budou spát lidi, co maj stan (asi polovina svatebních hostů), protože všude bude totální bahno. V okolí jsou hotely plný, ale odmítám se tím stresovat. Nějak to dopadne.
Je mi strašně špatně, ale čeká nás na místě ještě spousta práce. Taky přijedou za chvíli Yesky a je potřeba do tý doby navézt stoly a židle z vedlejší vesnice ze sokolovny. Je mi ale fakt špatně, tak si jdu na dvacet minut lehnout do auta. Mezitím kluci přivezli část stolů a my s Adélkou začínáme řešit, jak tam stoly rozmístíme. Musí tam vzniknout asi 120 míst na sezení a nějak to pořád nevychází. Nemám na to absolutně sílu, takže čekám na Yesky. Je po šestý večer a kromě zapojenejch lednic, naskládanýho pití vedle mrazáku a rozházenejch stolů a židlí není na místě naprosto nic. Přijíždí Terka, Verča a Renča z Yes&Yes a vezou jedno plný auto kytek. Nejkrásnější moment z celýho dne. Jsou překrásný a dojímá mě to. V tu chvíli si uvědomuju, že se zejtra fakt něco děje. V punkový dodávce pak holky přivezly všechno ostatní. V tu chvíli přijíždí i kamarád Lukáš, kterej bude celou svatbu natáčet a předává mi moje večerní šaty od Kikči, který dovezl. Děláme s Nikčou snídaňový balíčky a Yesky s pomocí kluků řešej stoly. Pak kluci tahaj obří starou skříň z vedlejšího baráku, na který Yesky dost trvaj. Kluci nejsou nadšený, protože ta skříň váží asi dvě tuny, ale nakonec jí nějak dostanou na místo. Práce to byla šílená, ale ta skříň vypadá naprosto božsky. Není mi ale moc dobře, takže moje práce končí. Dávám Adamovi poslední svobodnou pusu a jedeme s Nikčou na hotel. Na místě není skoro nic. Žádný jídlo, žádná dekorace, prostě nic. A já se tady zejtra vdávám. Na hotelu mám největší chuť si dát panáka nebo víno, ale nemůžu, protože beru antibiotika a není mi dobře. Víno si za mě dává Nikča, já si zkouším úžasnej večerní komplet od Veršatylu a přijde nám divný, že zejtra se vdávám. Říkáme to asi stokrát a pak jdeme spát. V tu chvíli začíná pršet.
1.9.2017 – Svatební den
Budíka jsem měla až na osmou ráno, ale už od šesti jsem vzhůru. Venku je naprosto odporně a prší. S Adamem si už od šesti píšeme, protože taky nespí. Snažíme se naladit pozitivně. Nic s tím počasím prostě neuděláme a hodláme si to užít. Podle předpovědi by mělo přestat na chvíli pršet v době obřadu. To jediný mě uklidňuje. Nikča už je taky vzhůru a jde mi udělat nehty. Bolí mě hlava, tak ležím v posteli pod peřinou a mám vystrčený jenom ruce. Pak se přesouváme do většího pokoje a začínaj přípravy. Přijíždí holky družičky a mně je poprvý za celej tejden dobře. Aspoň něco. Hned toho využívám a objednávám na pokoj pár lahví bublinek. Na pokoji je super nálada, Luky natáčí a pak přijíždí i Teru Menclová, naše úžasná fotografka. Nějak nejsem vůbec nervózní. Nikča otvírá salón u Shopinky a jede vlasy a líčení pro všechny. Občas nestíhá, tak si holky pomáhaj samy. V mezičase přijíždí na hotel rodiče. Jsou nervózní a smutný z toho počasí. Nálada prej nic moc. Týnka jim na pokoj nese lahev Jacka, aby si dali panáka, tak snad to pomůže. Holky odjíždí na místo, já jsem připravená a na pokoji se mnou zůstává jenom Nikča, Teru a Luky. Čekáme, až si pro mě přijde táta. Čekám nervózně na balkóně a strašně prší. Chvíli jsem s tím smířená, ale chvíli zase ne. Do toho mi volá Verča, jestli má postavit nad místem oddávajícího a stolečku stan, že strašně prší a pršet bude. Žádnej stan nechci, Adam taky ne. Dáme to prostě v dešti. Přijíždí táta a oba brečíme, je to fakt neskutečně dojemná chvíle. Pak odjíždí Luky i Teru na místo a my čekáme na instrukce, kdy můžeme vyrazit. Čekáme celkem dlouho, prej Adam sleduje radar a za dvacet minut má pršet nejmíň z celýho dne. Pak vyrážíme na místo a mě zas přepadá smutek. Stěrače jedou sem a tam a je fakt všude šedo. Táta zastavuje kousek od místa obřadu. Všude jsou auta, který se nevešly na parkoviště, svatebčani se mačkaj v jedný místnosti, protože jsme se s Adamem rozhodli, že stodolu zakryjeme a otevřeme až společně a prší pořád stejně. Začínám brečet a táta je zoufalej. Nikča v zadu sedí a nic neříká. Říkám něco ve smyslu, že si takhle hnusný počasí přece nezasloužíme. Že jsme fakt makali, aby to bylo hezký. Táta vůbec neví, co mi má říct. Byla to pro něj prej jedna z nejtěžších chvil v životě. Nevěděl absolutně, jak mi má pomoct. Z auta vidím, jak Adam s mámou pod deštníkem nastupuje na obřad a vidím, jak všichni naprosto odhodlaně stojí v tom dešti. Někdo pod deštníkem, někdo ne.
Táta mě vede k “oltáři”, Adélka s Amálkou mi drží závoj a já se nemůžu ubránit největšímu pláči. Tentokrát to jsou ale už slzy štěstí. Vidím totiž, jak se všichni usmívaj a jak na mě Adam odhodlaně čeká v tom dešti bez deštníku. V tu chvíli vím, že je všechno naprosto v pořádku a že to bude skvělý. Táta předává moji ruku Adamovi, říká, že mu dává to nejcennější, co má a od tý chvíle se nepřestávám usmívat. Najednou ze mě všechno padá a začíná obřad. Máme nejlepšího oddávajícího na světě. Nejenom, že Jiří Klepsa odhazuje před začátkem řeči deštník, ale zakomponoval do svýho proslovu navíc naše požadavky a jako bonus dost vtipně. Celej obřad je dost uvolněnej, všichni se smějou, pusu si dáváme dřív než máme a nakonec se mi daří Adamovi dát i ten prstýnek. Původně jsme nechtěli vůbec dělat gratulace, aby jsme zbytečně nebyli na dešti, ale všem to je evidentně jedno, tak to dáváme i v dešti. Terka z Yes&Yes odhodlaně stojí vedle nás naprosto promočená a drží nad náma deštník. Při obřadu ho pro změnu držela nad foťákem Teru. Je neskutečná. Jediný, co přeskakujeme, je skupinový focení, protože všem včetně nás začíná bejt už celkem zima.
Přicházíme z obřadu k zakrytý stodole a všichni společně řveme “TO JE VONOO”. Ta atmosféra je naprosto skvělá. Stojíme před stodolou a příchází chvíle, kdy všichni uvidíme, jak to nakonec vypadá. Adam bere jeden závěs, já druhej a společně odkrejváme stodolu. Jsem naprosto v šoku. Nejdřív křičím radostí a pak začínám brečet dojetím. Prostě jak si můžete všimnout, celej den jsem dost vyrovnaná. Je neskutečný, co holky za tak krátkou chvilku dokázaly. Makaly na tom do rána a pak zas brzo od rána. Skoro nespaly. Společně s Danem, jeho tátou a Adélky mámou celý dopoledne makaly a stálo to za to. Nakonec spoustu věcí dělal ještě i Adam. Doteď nevím, jak za to poděkovat, protože ty podmínky, to počasí, ta práce. No prostě děkuju.
Hostina začíná tátovým proslovem. Není to vlastně proslov, ale tátova tradiční básnička. Vždycky skládá k důležitejm událostem básničky. Mám jich od něj už dost, ale tahle je podle mě asi nejlepší. Dlouhá je na dvě stránky, ale každej verš stojí za to. Nezapomene v básničce zmínit moji sbírku talířů ani to, že Adam nosí zásadně tkaničky místo pásku. Všichni se celou dobu smějou a na závěr pro změnu spousta lidí brečí. Pak přichází proslov od Máry, vtipnej a dojemnej zároveň. Vidět Máru, jak se mu klepe hlas, je zvláštní pocit. Jako poslední říká proslov Nikča. Chudák po všech těch dojákách je sama dojatá, tak půlku proslovu brečí a dělá z toho ještě větší doják. Podle mě nakonec vůbec neříká to, co chtěla původně říct, ale i tak je to vtipný a hezký zároveň. Po proslovech je konečně jídlo. Dost nás baví s Adamem pozorovat, jak se na to všichni tváří. Hodně lidí samozřejmě závitky zná, ale děti se ptaj, jestli se to jí i s tím igelitem a spousta lidí na to kouká a moc neví, jak na to. Balím mezitím Adama do deky, protože se naprosto celej klepe zimou a pijeme u toho čaj. Já jsem totiž taky celá promrzlá a promočená. Po pozdním obědě se jdeme ještě fotit s rodinou a nejbližšíma kamarádama. Bohužel nejde mít vzhledem k počasí fotku s každým. Tam zase musím vyzdvihnout neskutečnou práci Verči. Absolutně nevím, jak mohla vědět, že mám zrovna rozmazanou rtěnku, ale najednou tam stála se zrcátkem a rtěnkou v ruce, abych si to před focením opravila. Když byla potřeba, najednou stála a vyměňovala všem deštníky za ty průhledný, aby byly lepší fotky. Prostě nechápu, jak dokázala stíhat tolik věcí. To nemluvím ani o tom, že holky koordinovaly do toho všeho obsluhu a celej program. Nevím, co bych ten den bez nich dělala. Luky s Teru toho focení a točení v dešti museli mít taky dost. Navíc potřebovali pořád u sebe někoho, kdo jim bude držet deštník.
Celej zbytek svatby mi pak už utíká strašně rychle. Krájíme dort a hned potom jdeme na první tanec. Tančíme na písničku Something Just Like This od Coldplay a The Chainsmokers. Nejdřív jenom spolu a pak se k nám podle instrukcí přidává pár kamarádů. Ke konci písničky už tančí všichni. Byla to neskutečná atmosféra společně s těma prskavkama. Po prvním tanci dáváme ještě tanec s rodičema a pak už se rozjíždí největší párty. Všichni tancujou, pijou a baví se. Přesně tak jsem to chtěla. Žádný sezení s vínkem v ruce, hezky pěkně párty až do rána. Po chvíli se odjíždím převlíct na hotel, kde si dávám horkou sprchu, abych trošku rozmrzla. Převlíkám se do mýho krásnýho kompletu, beru tenisky a jedu zpátky. Najednou začne do mikrofónu Mára hlásit, že se máme všichni sejít ve stodole. Nikdo neví co se děje. Začíná hrát písnička doprostřed stodoly přichází můj táta společně s Adamovou mámou a začínaj tančit na písničku od PSY. Táta má na sobě nějaký šílený žlutý triko, kraťasy, náušnici, čepici a po chvíli přidává i sluneční brejle. Adamova máma má na sobě vytahaný kraťasy a tričko s logem Monster. Oba dva maj na sobě fejkový potetovaný rukávy. Absolutně nechápeme, co se děje, ale je to nejlepší na světě. Nikdy jsem ani jednoho neviděla takhle tančit. Jsou neskutečně sladěný a vypadá to, že to museli trénovat fakt dlouho. Celou dobu všichni řvou, pískaj, mávaj rukama a smějou se, protože je to něco neuvěřitelnýho. Po skončení jdeme rodiče obejmout a dozvídáme se, že si zaplatili tanečního mistra, kterej je během několika tejdnů a tréninků učil tuhle sestavu. Jako chápete to? Můj táta chodil na hodiny tance, aby s Ráďou sladili tanec na naši svatbu. Ještě teď se musím smát, jak to bylo celý super.
Myslím, že víc toho snad ani nemusím psát, protože každej asi ví, jak taková svatba končí. Chci tímhle článkem poděkovat všem, co na svatbě byli za úžasnou atmosféru. Chci taky ještě jednou poděkovat všem dodavatelům a lidem (vy víte, ke komu hlavně mluvím), co pomohli tenhle den připravit a následně celej víkend uklízet. Myslím, že všem to dalo zabrat jak fyzicky, tak psychicky. Počasí to zkomplikovalo, ale rozhodně nezkazilo. Právě naopak. Díky dešti byla taková semknutější atmosféra. Taky bych chtěla ještě na závěr poděkovat samostatně Adamovi. Zvládnul celou situaci před obřadem, místo toho, aby si užíval svůj den, tak tam nejvíc lítal, nosil, stavěl, zapojoval. A všechno to dělal jenom proto, aby bylo všechno tak, jak jsem si představovala♥
Jo a ještě jedna důležitá věc. Rodičům se to nakonec líbilo nejvíc na světě a byli strašně šťastný, že to bylo právě tam. Líbilo se jim všechno o čem před tím pochybovali. Jen šlo o to, že to vybočovalo z toho, na co jsou zvyklí a nedokázali si to představit. Přece jenom je jednodušší se vzít někde, kde ty svatby dělaj a kde to podle toho je přizpůsobený. Táta dokonce v proslovu řekl, že byl za svůj život na fakt hodně svatbách, ale žádná nebyla taková, jako ta naše. Ta byla prostě jiná. Stejně nadšený z toho byli i kamarádi a zbytek rodiny. Všechny to dojalo, všem chutnalo a všichni se nechali unést tou skvělou atmosférou.
ODKAZ NA NAŠE NEJLEPŠÍ SVATEBNÍ VIDEO OD LUKYHO KLADNÍČKA JE ZDE!
Doufám, že se vám tenhle vyčerpávající článek líbil a kdyby vás cokoliv zajímalo a na něco jsem zapomněla, klidně mi napište do komentářů. Co se týče celkový ceny za svatbu, tak tu si necháme pro sebe. Myslím, že tyhle věci vyvolávají zbytečný diskuze:) Každopádně nebudu lhát, zadarmo to rozhodně nebylo a naše představy o rozpočtu byly ze začátku hodně naivní.
PS: Jinak spaní si pak nakonec vyřešil každej po svym. Postavily se tři stany, někdo spal v autě, někdo ve stodole ve spacáku, někdo ve sklepě:D Každopádně od nikoho mi nepřišla jediná stížnost! Ráno bylo pro všechny pak taky dost zajímavý. Vzhledem k tomu bahnu žádný auto nemohlo vyjet z parkoviště, takže všechny auta vytahoval traktorem Danův táta, za což mu patří taky velký děkuju. Jinak by tam všichni stáli možná dodnes.
A na závěr – Co to tvoje nový příjmení?
Nikdy bych netušila, kolik dotazů se mi po svatbě sejde kvůli mýmu novýmu příjmení. Jasně, Saint Germain není úplně tradiční český příjemní, ale přece jenom mi v dnešní době tyhle věci nepřijdou už tak zvláštní. Kdo čeká nějakou bombu a příhodu z historie o šlechtických rodech, tak ho rovnou zklamu. Příběh je o dost jednodušší.
Adamovo rodný příjmení je Pudil. Znala jsem ho tak už od základky a příjmení na Saint Germain si změnil asi rok nebo dva zpátky. Když byl Adam malej, rodiče se mu rozvedli a jeho máma si vzala nejlepšího Ríšu. Jelikož Adam od malička žil s ním a vychovával ho spíš on, rozhodl se, že si chce vzít i jeho příjmení. Jmenuje se tak totiž jeho máma i jeho dva další sourozenci. Ríša k tomu příjmení tenkrát přišel dost náhodou, ale to je zbytečně dlouhej příběh. Každopádně jméno pochází z francouzský části Kanady – z Quebecu. Já vím, čekali jste možná víc, ale fakt za tím nic víc není. Původně jsem měla bejt podle zákona Saint Germainová, ale nakonec jsem si na úřadech dohodla, že budu používat tu kratší verzi, stejně jako Adamova máma a ségra.
