Kateřina Lustigová - blogerka roku
#AdekSKatlouVJaponsku, 9.díl

Srnečkový šílenství v Naře, krásná procházka mezi mechovejma lucernama a pravý running sushi k večeři…

8.4.2017

Ráno koukáme na předpověď počasí a žádná sláva to na dnešek není. Chceme jet do Nary a tam by bylo fajn, aby nepršelo. Mělo by bejt ale teplo a odpoledne má bejt už dobře, tak vyrážíme. V hostelu beru ještě deštník, v 7 eleven kupujeme banány (takovou radost z banánů na snídani jsem ještě nikdy neměla) a jedeme směr Nara. Vždycky jedem tři zastávky vlakem na Tennoji a pak buď do Osaky, Nary nebo Kyota. Po hodině vystupujeme v Naře, bereme na nádraží mapu města a klasicky řešíme, co tady chceme vlastně dělat. Jediný co vim, že jsou tady srnky. Je tu několik chrámů a parků, tak to snad obejdeme během dne všechno. První, co nás ale zaujalo hned po výstupu z nádraží, byl supermarket. Možná to zní divně, ale je to fakt první velkej supermarket, co vidíme. Všude jsou jinak menší markety 7 eleven nebo Lawson. Hned jak vidím na začátku sekci zelenina a ovoce, jdu tam. Ovoce samozřejmě drahý, ale zelenina je uplně v pohodě. Maj tu i krásně zralý avokáda, takže přesně vím, co si dáme zejtra k snídani. Kupujeme si tu čaje (o třetinu levnější než v 7 eleven), okurkový sushi v krabičce na sváču a vyrážíme do prvního parku.

Cestou nám roztomilej dědeček dává nějakej čaj v kelímku na ochutnávku. Nejdřív ho nechceme, ale evidentně bysme ho urazili, tak si to bereme. Je to šíleně sladký, ale jinak sladký, než z cukru klasickýho. Cejtim z toho nějakou pachuť, tak to nechci. Adam tyhle kelímky pak nese v ruce tak půl hodiny, protože v Japonsku moc nejsou koše. Když přicházíme k prvnímu chrámu, začíná pršet. Já si beru hned deštník, kterej podle Adamovejch slov ráno je přece zbytečnej. Adam si deštník nevzal, tak na něj zbyla moje pláštěnka, která mu neskutečně sekne. Všechny parky a důležitý věci na sebe tak nějak plynule navazujou, takže za chvíli jsme v prvním parku, kde se všude procházej srnky. Jsou nejvíc rozkošný a je jich tu spousta. Nemáme pro ně ale jídlo, tak na nás dost kašlou. Jdu proto sehnat srnčí sušenky. Kupuju je u malýho stánku, kterej neprodává nic jinýho. Jeden pack stojí 150¥. No nekup to těm krásnejm srnečkám. Jestli si tohle řekne každej turista, což asi jo, tak nechápu, že toho srnky ještě nemaj plný zuby.

Srnkám pak stačí, že viděj, jak sušenky nesu a hned za mnou cupitaj. První srnka je mi dost nesympatická, protože divně vrčí, kouše Adama do stehna a mě se snaží kousnout taky. Sušenky předávám Adamovi a před zlou srnkou se schovávám za deštník. Tím se z deštníku stává nejužitečnější věc dne. Další srnky jsou už jenom nejhodnější. Co mě dostává ale nejvíc, že se vždycky než dostanou jídlo, ukloní. Začnou kejvat hlavičkou a vy máte chuť jim dát klidně deset sušenek najednou. A co teprv, když potkáte srnčí miminko. To máte chuť si ho rovnou odnést domu. Takhle procházíme i dalším parkem a srnky jsou fakt všude. Taky jsou všude srnčí bobky a v kombinaci s tim bahnem je to fakt lahoda. Už ale neprší, tak aspoň, že tak. Občas mě dost vytáčej turisti, který se snaží ulovit jenom dobrou fotku a srnky jsou jim ukradený. Nejhorší jsou ženský, který se jich evidentně bojej, ale stejně chtěj fotku jakože jsou s nima v pohodě. Vypadá to asi tak, že vteřinu se tvářej v pohodě do foťáku a dělaj, jakože krmí srnku. Ve skutečnosti už druhou vteřinu od srnky běží pryč a řvou. Takhle to opakujou, dokud nejsou spokojený. Chudák srnka kejve pořád hlavou a sušenku dostane možná po desátym pokusu. Nepochopim. Vlastně nevim, jestli tohle celý neni smutný. Ale zas je super, že to neni žádná zoo. Srnky si tu po celym městě choděj jak chtěj, můžou do chrámů, vidíme je chodit po silnicích, přes přechody, všude. Podle legendy totiž do Nary přijel nějakej bůh na bílý srnce a od tý doby jsou tady posvátný.

Z druhýho parku jdeme náhodou nějakou cestou, která pokračuje směrem do lesa k chrámu Kasuga-taisha. A jelikož jsme si samozřejmě dopředu nic nezjišťovali, jsme překvapený, jak je to krásný. Všude kolem cesty jsou kamenný lucerny zarostlý mechem, popsaný japonskejma znakama a za těma je les, ve kterym se procházej srnky. Do toho lehce poprchává a tím má tohle místo ještě hezčí atmosféru. Fakt se na to nemůžu vynadívat. Na konci cesty je chrám, u kterýho se otáčíme a jdeme tou samou cestou zpátky. Děláme pauzu na sushi, co jsme si koupili ráno a pak pokračujeme k dalšímu chrámu. Tentokrát k největšímu dřevěnýmu na světě. Cesta vede přes obří dřevěný brány a samozřejmě k němu jdete v doprovodu srnek. V chrámu Todaiji je taky navíc největší bronzovej Buddha na světě. Přicházíme k němu a rozhodujeme se, jestli jít dovnitř. Většinou nám s Adamem stačí vidět tyhle chrámy zvenku, ale nějak nám to nedá a na Buddhu jít chceme. Platíme vstup, vcházíme do obřího komplexu a přicházíme k hlavnímu vstupu. Chrám je obrovskej a nedá se absolutně vyfotit na foťák, tak to Adam zkouší aspoň na GoPro. Při vchodu do chrámu oba dva jenom zvedáme oči nahoru a nechápeme. Obří Buddha Daibutsu je o dost větší než jsme čekali. Na vejšku má necelejch 15 metrů! Jenom jeho dlaň má asi metr a půl. Stojíme pod ním a jenom koukáme s otevřenou pusou. To, jak ho vidíte naživo absolutně z fotek nevyzní. Vedle něj jsou další dva menší Budhhové a pak ještě nějaký sochy japonskejch bohů nebo bojovníků? Nevim. Obcházíme ho kolem dokola a pak jdeme rovnou ven. Rozhodně jsme rádi, že jsme zrovna sem šli a doporučujeme, pokud v Naře budete.

Po Buddhovi už jdeme směrem na nádraží a stavujeme se v supermarketu na nákup. Bereme avokáda, rajčata, sůl, citrón, toustovej chleba (žádnej jinej tu moc neni), nějakou vodu a Adam si bere piva a nějaký šílený nudle na zalití. Už se nemůžu dočkat snídaně. Bude avokádo! Ve vlaku klasicky píšu deník, ale padá mi u toho hlava. Každej den jsme víc a víc unavený. Chodíme skoro všechno pěšky a je to fakt náročný. Nejradši bysme šli hned spát, ale máme hlad, tak házíme nákup na hostel a jdeme zkusit sushi, který nám doporučil kluk na recepci. Je to asi tři minuty od nás. Chvíli bloudíme, protože musíme luštit ty jejich nápisy, ale zvládáme to. Jdeme nahoru po schodech a vcházíme do obrovský místnosti, kde neni ani jedno místo volný a všichni sedí u obřích uliček s running sushi. Naopak v „čekárně“ je s náma asi dalších 20 lidí. Všechno je jenom Japonsky a my nevíme, co dělat. Evidentně si máme vzít nějakej lístek s číslem, ale netušíme, co zmáčknout. Jdeme k obsluze a rukama vysvětlujeme, že chceme dvě místa. Dostáváme lísteček a čekáme, až ho vyvolaj. Jenže vyvolávaj japonsky a my fakt nevíme, jak se řekne japonsky řekne 84. Jsme trochu zmatený, čehož si všímá jedna paní a učí nás, jak se naše číslo řekne. Pak nám taky vysvětluje, jak si brát talířky z pásu. Japonci jsou fakt zlatý lidi. Už jsem vám to psala? Číslo jsme sice uměli, ale ani ho nehlásili, protože pro nás servírka přišla sama a usadila nás. Zjišťujeme ješte ceny a je to fakt vtipný. Každej talířek stojí 100¥. A na talířku jsou většinou dva kusy nigiri. Lososový, tuňákový, krevetový nebo s omeletkou. Škoda akorát, že nemaj to s avokádem. Jezdí tady samozřejmě taky další druhy, ale ty nejsme moc schopný identifikovat, tak to neriskujeme. Dáváme si k tomu horkej matcha čaj, kterej si děláme vždycky přímo u stolu. Na stole totiž nechybí matcha prášek, nakládanej zázvor a dva druhy sojovky. Dáváme 26 kousků (13 talířků), platíme 1.300¥ a odcházíme naprosto spokojený. Pokud chcete levnější, ale pořád super verzi sushi v Japonsku, tak se ptejte na KAPPA sushi. Je to buď to, jak jsme byli v Tokiu na stojáka nebo tohle running sushi. Ve společenský místnosti pak třídíme do noci fotky, já dělám deník a pak jdeme totálně zničený spát.

DNEŠNÍ ÚTRATA: 7.167¥

K.