Kateřina Lustigová - blogerka roku
#AdekSKatlouVJaponsku, 5.díl

Snídaně místo oběda, procházka k Tokyo Tower, sakury v Roppongi hills a vyřízení JR Passu

2.4.2016 

Vstáváme chvilku po druhý hodině a venku dokonce konečně trošku svítí sluníčko. To, že babičky vstávaly a dělaly si tady kafe a snídani, absolutně nevíme. Máme taky hlad, tak vyrážíme na „snídani“ (ve třičtvrtě na tři!!!) jenom tady přes ulici do místní pekárny. Japonci milujou Francii a jejich pečivo, takže tyhle pekárny jsou tady dost oblíbený. Japonci maj sice svoji tradiční snídani (ryba s rýží, fazolkama a nějakou omáčkou), ale Lucka říkala, že by nám to nechutnalo. Japonci snídaj teda buď tu rybu nebo polívku ramen nebo právě nějaký pečivo. Proti Vietnamu musim říct, že to pečivo je tu v těhle pekárnách naprosto výborný. Vietnamci umí ale zas výborný pečivo na Bánh Mí. Objednáváme si mandlový latté, toust se sýrem a já croissant. U snídaně probíráme samozřejmě včerejší večer, probíráme fotky z mobilu a znova se u toho bavíme. Pak se bavíme tak nějak o všem. O mojí kuchařce, o Lucce a její práci v zahraničí a o cestování. Musím říct, že Lucku fakt strašně obdivuju, protože díky svojí cílevědomosti se dokázala vypracovat až na takhle vysokou pozici. Nejdřív v Praze, pak žila a pracovala ve Varšavě a teď v Tokiu. Potkávat takhle inspirativní lidi je fakt neskutečně obohacující.

Po snídani jdeme zpátky domů a já chvíli dopisuju deník. Pak se s Adamem oblíkáme a vyrážíme se podívat na Tokio tower. Rozhodli jsme se, vzhledem ke včerejší párty, tu zůstat ještě jednu noc a chceme vidět aspoň něco. Tokio tower vypadá jako menší červená Eiffelovka. Všude kolem je hromada turistů, protože všichni maj evidentně podobnej plán. Jet nahoru a podívat se na město na přelomu dne a noci. Fronta je tam ale tak obrovská, že to vzdáváme, protože bysme to stejně stihli až ve tmě. Hledáme proto na netu místo, odkud by byla nejlíp vidět nasvícená Tokio tower. Všude se píše, že nejhezčí výhled je na Roppongi hills, tak jedeme metrem tam. Sice je to kousek, ale než tam dorazíme, je už skoro tma. Zjišťujeme, že to není jenom Tokio tower výhled, ale vyloženě místo, který se jmenuje Tokio city view. Rozhodujeme se, jestli vidět Tokio teda jenom v noci, ale přijde nám to škoda. Budeme se sem ještě vracet, takže vyhlídku necháme na potom a rozhodneme se, jestli půjdeme na Sky Tree nebo sem. Procházíme aspoň nádhernej Roppongi park, ve kterym jsou všude krásně nasvícený kvetoucí sakury.

Pak nás čeká ještě jeden úkol, a to vyměnit naše vouchery na Japan rail pass za skutečnej Japan rail pass. Jelikož je pozdě, tak je otevřeno už jenom na Tokyo station, takže jedeme tam. Stanice je obrovská a celkem nám dělá problém se zorientovat. Nakonec vidíme nějakej JR office, tak se zařadíme do fronty, abysme po deseti minutách zjistili, že jsme samozřejmě špatně. Tady se dělaj jenom rezervace. Dalších deset minut se proto snažíme najít ten správnej office. Několikrát se ptáme a Adam už začíná pěnit. Kdybysme ho do minuty nenašli, tak by se podle mě Adam už otočil a jel domu. Je tu šílená fronta a kousek za náma už zavíraj a neberou další lidi. Stihli jsme to jen tak tak. Japonci maj ve všem neskutečnej systém a na všechno tady existuje nějaká pozice. Třeba tady slečna obchází lidi ve frontě a ptá se, co budeme chtít vyřídit. Dává nám nějaký formuláře a vyplňujeme je s ní ještě před tím, než se dostaneme na řadu. U okýnka pak má slečna mnohem míň práce a všechno je hned hotový. Děláme si rovnou taky naši první rezervaci z Tokia na vlak do Otsuki a zejtra ráno v 7:30 odjíždíme směr Mount Fuji. Vlaky jsou tu dost často plný a vy máte proto dvě možnosti. Buď si zdarma uděláte včas rezervaci nebo doufáte, že ve vagonech bez rezervace bude místo. Na kratší spoje je to asi jedno, to člověk zvládne i stát, ale na ty delší to doporučuju. Bereme Japan rail pass a vyrážíme domů. Tam se balíme, abysme ráno mohli jenom vzít krosny a vyrazit. Loučíme se s babičkama, přejeme si krásnou dovču a jdeme si lehnout. Už jsem vám říkala, jak mi pořád Lucky babička přišla povědomá? Pak jsem zjistila, že učila u mě na střední! Svět je fakt malej! Před spaním ještě hledáme hotel v Kyotu, protože chceme rovnou z Mount Fuji přejet tam. Zjišťujeme, že pokud nedáte 25.000 Kč na noc, nemáte šanci nic sehnat. Kyoto je momentálně vybookovaný na 95% procent. Zkoušíme i couchsurfing a Airbnb, ale nic. Jenom to, co si nemůžem dovolit. Hledáme proto ubytování v Osace. Je to 45 minut od Kyota i od Nary a mohl by to bejt dobrej výchozí bod. S ubytováním je to tam trošku lepší a konečně máme vybíráno. Je to hostel Gate 80 a budeme spát v share roomu na palandách. Na fotkách to vypadá krásně čistě a nově, tak doufám, že to tak bude i ve skutečnosti. Pak dopisuju ještě kousek deníku a jdu spát. Ráno vstáváme v 6.

DNEŠNÍ ÚTRATA: 3560¥

3.4.2017

Loučení s Luckou, přesun ke Kawaguchiko lake, nejlepší projížďka na kole kolem Mount Fuji a první přejezd Shinkansenem do Osaky

Budík nám i Lucce zvoní v šest. Lucka vstává do práce a my na náš první vlak z Tokia. V rychlosti sbíráme všechny věci a vyrážíme na Gotanda station. Konečně se dneska Lucka po čtyřech dnech normálně vyspí. Spala kvůli nám celou dobu na zemi. Na Shibuya station se loučíme s Luckou a jelikož se na začátku května vrací domů, domlouváme se na srazu v Praze. My pokračujeme na Shinjuku, kde máme půl hodiny čas na to najít náš vlak. Zorientujeme se celkem rychle a máme čas si ještě koupit snídani do vlaku. Stavujeme se v pekárně pro pár kousků pečiva, k tomu beru teplej čaj v petce z automatu a jdeme čekat na zastávku. Musim tady najít nějakou jinou alternativu snídaně, než je pečivo, jinak přijedu domu jak obří koule. Vlaky tady přijíždí i odjíždí naprosto na čas a my sedíme ve vlaku směr Otsuki. Ve vlaku snídáme, já píšu deník a Adam si volá přes Whatsapp s Márou (jeho nejlepší kamarád), kterej je zrovna na noční.

V Otsuki jsme asi za hodinu a přestupujeme na menší vlak směr Kawaguchiko. Ten musíme doplácet, protože pár lokálních vlaků nespadá pod JR. Platíme za oba něco kolem 2.000¥. Adam celou cestu musí stát, protože vlak je samozřejmě plnej turistů. Za třičtvrtě hodiny vystupujeme v Kawaguchiko a snažíme se trochu zorientovat. Všude se to hemží lidma, který buď kupujou lístky na bus nebo na ten bus čekaj. Je tu fakt dost živo. My se ale nejdřív chceme zbavit krosen, protože s nima nevymyslíme nic. Hned naproti nádraží je obří nápis úschovna zavazadel, kde se platí 500¥ za jedno. Adam ale objevuje skříňku, do který se nám vejdou obě krosny přímo na nádraží a stojí to 600¥. Teď si ještě musíme koupit lístek na bus, kterej odjíždí v 15:20 z Kawaguchiko směr Mishima, odkud nám jede Shinkansen do Osaky. Před náma je šílená fronta, ale náhodou si všímáme automatu na lístky vedle nás. Lístky tam jdou v pohodě koupit a my tak máme za dvě minuty hotovo. Míříme ještě do 7 eleven koupit pití a nějakou sváču. Cestou z obchodu jdeme kolem půjčovny kol a v tu chvíli se na sebe s Adamem oba otočíme a tušíme, že by to mohla bejt super varianta, jak okolí jezera poznat. Chvíli váháme, ale nakonec do toho jdeme. Nemáme tady totiž tolik času a kolo nám pomůže toho vidět co nejvíc. Půjčujeme dvě kola na 3 hodiny za 2.000¥, vyplňujeme formulář, dáváme zálohu a vyrážíme na cestu. Jsou to vtipný dámský kola s košíkem a k Adamovi krásně ladí. Svačinu a foťák dáváme do košíku a už teď víme, že tohleto bude velká legrace.

Během dvou minut sjíždíme dolů z kopce k obřímu jezeru a hned víme, že to kolo je jediná možnost, jak to všechno za tři hodiny vidět. Ještě teda tim busem plnym turistů, ale to neni vončo. Je nádherně, akorát pár mraků na obloze, který jsou kolem špičky Mount Fuji. V půjčovně jsme se pána ptali, jestli bude dneska hora vidět a on se nám vlastně tak trochu vysmál. Že prej neni sezóna. Tak uvidíme, co dneska uvidíme. Tím, že jedeme na kolech, tak nepotkáváme za celou dobu skoro žádný lidi. Občas na vyhlídkách, ale nic šílenýho. Na první zastávce vylejzáme na malou vyhlídku po schodech a Mount Fuji je částečně vidět. Je to neskutečnej pohled. Už takhle je to obrovskej zážitek. Děláme pár fotek a jedeme dál. Dost nás to na těch kolech baví, navíc to počasí a výhledy k tomu. No pecka prostě.

Adam jede vždycky kus přede mnou a zastavujeme občas akorát na nějakejch zajímavejch místech. Jednou se ale rozhodl jet přede mnou trošku víc a i když na něj řvu, ať zpomalí, tak se nic neděje. Dost pravděpodobně už je tak daleko, že neslyší. Projíždím asi druhym tunelem v řadě a Adama nikde nevidím. Když už jedu třetím tunelem a Adam pořád nic, tak zastavuju a snažím se ho někde zahlídnout. V tu chvíli mi volá přes Whatsapp, kde jako sem. Posílám mu špendlík na mapě, za pět minut se zase najdem a jedeme dál. Jinak jasně, že to nebylo tím, že on jede rychle, ale já prej pomalu. Jak klasický. Asi v polovině okruhu kolem jezera vidíme, jak hora pomalu vylejzá ven. Dáváme proto pauzu, sedáme na chodník a čekáme, jestli se mraky kousek posunou. Během půl hodiny se sice posunuly, ale jinym směrem a málo. No řeknu vám, vidět Mount Fuji je celkem nervák. Stavíme takhle ještě párkát, dojedeme celej 19 km dlouhej okruh a pak se ještě vracíme na tu první vyhlídku. Rozhodli jsme se totiž, že si půjčíme kola ještě na jednu hodinu a doplatíme ještě 1.000¥. Kocháme se naposledy horou, děláme nějaký fotky a vyrážíme zpátky do půjčovny. Máme tam bejt za 15 minut, ale poslední úsek je jenom příšerně do kopce a oba dva máme pocit, že musíme každou chvíli odpadnout, jak nás bolej nohy. Nezapomínám u toho říkat hlášky jako „posranej kopec“ a „nesnášim kolo“. Totálně uřícený přijíždíme do půjčovny, doplácíme 1.000¥ a vracíme kola. Pět minut pak ještě rozdejcháváme ten závěrečnej kopec a vyrážíme na jídlo.

Po zhodnocení místních turisticky předraženejch restaurací volíme levnou variantu oběda v podobě obřích nudlí z kelímku. Stojí asi 150¥ a v 7 eleven obchodě si je můžete rovnou zalejt horkou vodou. Tuhle parádu si vychutnáváme na lavičce před obchodem a k tomu na nás krásně svítí sluníčko. Po fancy obědě si vyzvedáváme krosny ve skřínce a jdeme rovnou do autobusu směr Mishima station. Já cestou dopisuju deník a Adam spí. Cesta trvá dvě hodiny a já jdu rovnou do JR office vyřídit rezervaci míst na cestu do Osaky. Bohužel už nejsou místa vedle sebe, tak budeme na naší první cestě Shinkansenem sedět za sebou. Při čekání ve stanici najednou projíždí jeden ze Shinkansenů, co nestaví v naší stanici a mně se normálně zastavuje srdce. Takovou rychlost jsem fakt nezažila. Adam uplně křičí, že má husí kůži a jde na něm vidět taková ta upřímná dětská radost. Takhle projíždí ještě pár vlaků a trochu mi to nahání hrůzu. Vlaky tady jezdí naprosto přesně, takže hned jak dosedáme na místo, tak se rozjíždíme. Člověk uplně cejtí tlak z tý rychlosti. Přirovnáváme to k rychlosti při vzletu letadla nebo při přistání. Mně třeba cestou zalejhaj i uši. Tenhle typ Shinkansenu, ve kterym právě jedeme, dosahuje rychlosti až 300 km/h.

Po dvou hodinách vystupujeme ve stanici Shin-Osaka a čekaj nás ještě tři přestupy na pár lokálních vlaků. Po necelý hodině konečně přijíždíme do stanice Tsurugaoka, kde je náš hostel Gate 80. Je asi minutu od stanice, což je super, protože budeme z Osaky hodně přejíždět. Na recepci sedí strašně milej chlapec a je skvělý, že fakt umí anglicky. Když nepočítam Lucky kolegyni Irenku, tak jsme nepotkali ještě nikoho, kdo by uměl. Vyplňujeme nějaký formuláře a ještě než zaplatíme, tak se jdu podívat na postele a koupelnu. Je to poprvý, co budeme spát takhle ve sdílený místnosti, tak chci vědět, do čeho jdu. Všechno je krásně čistý, všude to voní a přijde mi, že takhle čisto jsme neměli ani na hotelech ve Vietnamu. Platíme 30.120¥ na 7 dní a jdeme se ubytovat. Krosny necháváme u vstupu v poličkách a dostáváme ještě klíče od skříněk, kam si můžeme dávat cenný věci. Pak bereme povlečení a jdeme k naš palandičce. Snažíme se povlíknout si peřiny, ale divnější povlečení jsme nikdy neviděli. Podle mě nám dali dvě prostěradla. To první je stoprocentně prostěradlo a to druhý vypadá jako prostěradlo bez rohů. Je docela pozdě, lidi okolo už spí a my nejsme schopný si povlíknout. Nakonec divnym prostěradlem povlíkáme peřinu a jdeme spát. Řešit to o pět minut dýl, tak by to Adam podle mě roztrhal. Já lezu na palandu, zahrnujeme závěsy, body belt dávám pod polštář a za vteřinu usínám.

DNEŠNÍ ÚTRATA: 44251¥

K.