#AdekSKatlouVJaponsku, 4.díl

Nejvíc šílená herní čtvrť Akihabara, naše první sushi, neskutečný muzeum Miraikan, neskutečný výhledy z Odaiby a spontánní párty v Tokiu

1.4.2017

Vstáváme kolem osmý, balíme věci a vyrážíme metrem do nejvíc crazy čtvrti Akihabara. Na to se Adam těší celou dobu nejvíc, protože je to čtvrť, kde jsou všude obří budovy plný her. Já ty hry zas tak nemusim, tak jsem zvědavá, jak to bude bavit mě. Hned jak vystupujeme z metra, tak začíná totální šílenství. Všude jsou barevný budovy, ze kterejch se ozývaj zvuky her a automatů. Adam je hned po výstupu jak v ráji. Má svůj happy smile a procházíme si jednotlivý budovy. V každý najdete něco jinýho. V jedný se hraje třeba jenom taková hra, která vypadá jako klasickej automat, ale je to zároveň něco jako pinball. Dělá to strašnej bordel a přijde mi to fakt neskutečný. Nejvíc asi to, že i když ty baráky maj třeba šest pater, tak jsou skoro všechny herní místa obsazený. Může se všude kouřit a ty lidi, co to hrajou, jsou podle mě uplně v jiný dimenzi. Další barák je zas plnej takovejch těch automatů, jak se z nich loví plyšáci nebo nějaký výhry. Většinou jsou to nějaký postavičky z těch jejich japonskejch komiksů, na kterejch tady všichni dost slušně ujížděj. Kousek vedle je zas šest pater s arkádovejma hrama, kde je Adam uplně nadšenej. Můžete si tady zahrát starýho Maria, Tekkena a pak jsou tu ale i různý hry jako třeba elektronický piano nebo takový obří kolo, kde musíte rukama trefovat kolečka, který vám tam skáčou. Přestávám úplně chápat ve chvíli, kdy vidím, jaký jsou v tomhle profíci. Nebo možná magoři? Třeba holka, co hraje na to piano, vypadá, že jí někdo tak desetkrát zrychlil. Stejně tak dva kluci, co mlátěj do těch obřích kol. Potkáváme tam i kluka z Holandska, kterej jednu z těch her zná a říká, že nikdy neviděl nikoho v tak pokročilý úrovni. Že je naprosto v šoku. Prostě jestli Japonci něco milujou, tak jsou to jejich animovaný seriály a hry. A o tomhle je celá tahle čtvrť. Dost často jenom stojím s otevřenou pusou a nechápu, že je něco takovýho možný. Takže i když vás třeba zrovna hry nezajímaj, určitě doporučuju sem zajít. Poznáte naprosto jinej svět.

Když už máme pocit, že jsme všechno to šílenství viděli, hledáme, kde se najíme. Chci už konečně zkusit sushi, tak se snažíme najít něco, co nevypadá úplně turisticky. Skoro to už vzdáváme, když zahlídnu na začátku nějakýho obchodního centra zapadlý malý bistro, kde se sushi jí na stojáka. Někde jsem četla, že je to dost typický, tak tam hned jdeme. Je tam plno, takže čekáme ve frontě a do deseti minut dostáváme místo u sushi baru. Na každym místě je připravenej navlhčenej ručník, hrníčky, mističky, různý omáčky a octy, matcha prášek, kohoutek s horkou vodou, hůlky a nakládanej zázvor. Pak dostanete menu, kde si vyberete, jaký druhy sushi si dáte. Oni to přepíšou na papírek a postupně, jak sushi připravujou, ho dávaj před vás na kus nějakýho listu. Všechno připravujou přímo před váma, takže jako bonus je to i super zábava. Čekáme, až před nás daj všechny druhy, co jsme si objednali, a pak jdeme poprvý na to. Utíráme ruce ručníkem, děláme si matcha čaj a připravujeme si zázvor a sojovku do mističek. Všechny druhy jsou teda nigiri po dvou (moc se tady maki ani žádný california rolls nevidí) a vybrali jsme ty s tuňákem, opečeným lososem a japonskou majonézou, avokádem a japonskou majonézou a s vaječnou omeletou. Hned po prvním soustu s Adamem absolutně nechápeme. Něco tak lahodnýho jsme nikdy nejedli. Ani nevím, jaký bych zvolila jako nejlepší, všechny jsou naprosto úžasný. Objednáváme si další várku a rozhodujeme se pro tuňákový a avokádový. Z kombinace avokáda, majonézy a lososovýho kaviáru jsme fakt unešený, stejně tak nechápeme, jak se ten tuňák v puse rozplývá. Mezi každým druhem si dáváme kousek zázvoru a připíjíme k tomu zelenej matcha čaj. Platíme pak něco kolem 1400¥ (300 Kč) za 14 těch velkejch kousků a vyrážíme na umělej ostrov Odaiba víc než spokojený.

Cesta na Odaibu je dost zajímavá. Je to novější trasa a vlak projíždí přímo prostředkem obřího Rainbow bridge. Už samotná cesta proto určitě stojí za to. Jedeme na zastávku Telecom center, kde je známý muzeum moderní vědy a inovací Miraikan. Zavíraj sice už za hodinu a půl, ale za pokladnou nám je řečeno, že to základní se dá stihnout za hodinu. Navíc zrovna za chvíli začíná poslední představení robotů, takže to akorát stihneme všechno. Do muzea chtěl jít hlavně Adam, protože já je zas tak nemusim, ale hned, jak jsme tam vešli, tak jsem byla ráda, že jsme ho nevynechali. Všude jsou strašně zajímavý věci. Třeba robot, co vypadá jako člověk. Vozítka, který vypadaj, že lítaj nebo třeba obří zeměkoule zavěšená za strop, která se díky projekci dokonce i otáčí. Neskutečně mě to všechno fascinuje. Chvíli to tu procházíme a pak začíná desetiminutový představení robota, který se jmenuje Robots in your life. Začíná to tím, že robot přiběhne do místnosti a pokračuje tím, že sám vede přednášku. Během ní se nám robot snaží vysvětlit, že roboti jsou obecně důležití při vývoji medicíny, vědy a různejch technologií. Občas to proloží nějakou ukázkou, co dokáže (třeba kopnout do míče) a po deseti minutách se s náma loučí zamáváním. Upřímně jsem z toho byla dost v šoku, protože jsem si nemyslela, že se roboti dokážou pohybovat tak přirozeně lidsky. Přišlo mi to chvilkama až dost strašidelný.

Po představení procházíme další části výstavy, který se zabejvaj například vesmírem nebo dopadem různých věcí na planetu Zemi. Čas v muzeu uteče dost rychle a my se vydáváme směr Giant Gundam Robot, kterej má bejt někde tady v okolí. Cestou si všímáme, že je tady nějaká akce, tak se jdeme podívat blíž. A je to Tokio drift, kde je jedním ze sponzorů Monster. Adam se jde podívat blíž a vidí, že jsou tam normálně lidi z Monster teamu a maj tam dokonce zaparkovanej Monster Truck. Abyste to pochopili, tak Adam už několik let pracuje pro firmu Monster Energy a pracuje v Český republice a na Slovensku na podobnejch akcích. Je pro něj proto neuvěřitelný potkat tým lidí, co dělá to samý, na druhym konci světa. Adam se tam chce za nima nějak dostat, ale je to uzavřená akce, tak nevíme jak. Když tak obcházíme plot, tak vidíme otevřenou bránu v jednom úseku a lezeme dovnitř. Určitě to nebyl hlavní vstup a asi tady nemáme co dělat, ale na těch pár minut bych to asi neřešila. Adam přichází k lidem z Monster teamu a snaží se jim vysvětlit, že dělá to samý, akorát v jiný zemi. Chvíli si podle mě myslí, že je Adam nějakej šílenej fanoušek, protože jim ukazuje jak má Monster mikinu a triko. Asi po pěti minutách konečně pochopí, o co jde. Ta angličtina je tu prostě celkem problém. Japonci jsou nadšený, že tam Adam je, fotí se tam s ním, dostává dva drinky a jdeme zase pryč. Kdybyste viděli, jak byl Adam šťastnej. Po nečekaný vsuvce pokračujeme směr Giant robot. Adamovi přijde divný, že ho nevidíme, protože by měl už tady někde bejt. Nakonec bohužel zjišťujeme, že robot už tu měsíc není a znova bude zas až za pár měsíců. Fotím Adama aspoň u jeho cedule a pak pokračujeme na vyhlídku, kde je vidět Rainbow bridge a japonská verze sochy svobody.

Most i sochu fotíme ve dne a pak se jdeme na chvilku ohřát do obchodního centra a počkat ještě, až bude tma. Tak půl hodiny sedíme na lavičkách, dáváme malou sváču a Adam se domlouvá s Luckou, že půjdeme dneska ještě s její kolegyní z práce na večeři. Jdeme vyfotit ještě večerní verzi mostu a pak vyrážíme k Lucce domů, abysme se připravili na véču. Lucku náhodou potkáváme s babičkou taky na Odaibě, tak jedeme domů všichni společně. Doma se převlíkáme, dáváme se trošku do kupy a vyrážíme na večeři. Nevíme sice kam, ale už se děsně těšíme. Na křižovatce Shibuya máme sraz s Irenkou a vyrážíme na večeři do Shabu Shabu. Irenka (jak jí Lucka říká), je z Koreje a už od první chvíle nám přijde skvělá. Bezprostřední, pozitivní, společenská a je s ní dost sranda. Vypadá to na super večer. Do restaurace jedeme výtahem a chvíli čekáme, než nás usadí. Když přicházíme ke stolu, tak vidím, že uprostřed každýho je plotna. Holky, protože je to jejich oblíbená restaurace, hned objednávaj svoje vyzkoušený kombinace. Servírka hned přináší obří mísu s vývarem a zapíná na naší straně stolu plotnu. My mezitím, než se vývar ohřeje, si jdeme nabrat ostatní věci. Nejdřív se vybírá zelenina do vývaru. Irenka nabírá spoustu různejch druhů salátu, hub (i takový ty malý bílý tenký houbičky) a výhonky. Pak si nabíráme každej misku salátu s cobbe zálivkou a na závěr přílohy. Beru si mističku s udon nudlema, plněný knedlíčky a misku rýže. Ke stolu nám mezitím servírka přinesla několik druhů masa. Všechny druhy jsou nakrájený na úplně tenký plátky. Když vývar začne vařit, postupně do něj přidáváme plátky masa a kousky zeleniny. Průběžně to pořád opakujeme. Uvařený maso a zeleninu pak dáváme do mističky s omáčkou ze sezamu a arašídů. Jako řeknu vám, že takhle dobře dochucenou omáčku jsem snad nikdy nejedla. Stejně tak vynikající je zálivka na salát. Maso je strašně šťavnatý a celkově to celý strašně dobře ladí i chutná. Navíc je to takový akční, že se pořád na stole něco děje. Popíjíme k tomu pivo, povídáme a dobře se bavíme. Když dojídáme, servírka nám oznamuje, že budou brzo zavírat, tak se balíme a domlouváme se, že vyrazíme ještě někam na drink.

Jelikož tu holky žijou, tak přesně ví, kam jít. Jdeme do nějakýho malýho baru, kterýmu říkaj „Red bar“ a cestou tam vidíme několik úplně na mol lidí se válet na zemi. Holky nám vysvětlujou, že vždycky v pátek a v sobotu po půlnoci se kolem Shibuya stanice sdružujou opilí Japonci, který jdou pít rovnou po práci. A jelikož tu skoro všichni nosí obleky, tak vidět, jak se válí kravaťáci po ulici, je celkem zážitek. Horší mi pak přijde, když potkáváme takhle i několik holek.Cestou do baru ještě děláme zastávku v obřím obchodě, kde jsou jenom fotoautomaty. Fotíme společný fotky, který vás automaticky upraví do japonskýho stylu a vy si pak můžete fotku ještě vylepšit nějakejma nápisama a samolepkama. Je u toho fakt sranda a navíc z toho máme skvělou památku. Pak už přicházíme do baru a objednáváme drinky. Já si dávám klasickej gin tonic, holky rum s kolou a Adam pivo. Bavíme se o kultuře a zvláštnostech různejch zemí, pak o tetování a vlastně úplně o všem. Dáváme další kolo drinků a pak holky navrhujou, že se přesuneme do dalšího baru. Tam jedeme taxíkem, protože se trošku ochladilo a je to celkem zážitek. Hlavně to, že zadní dveře, do kterejch nastupujete, se otvíraj automaticky samy a pak taky ty zpětný zrcátka, který maj uprostřed kapoty a ne vedle okýnek. Jedeme asi pět minut a jsme na místě. Vcházíme do baru, platíme vstupný 1000¥ a ke vstupu dostáváme kartičku na drink zdarma. Tu hned uplatňujeme samozřejmě. No co vám budu povídat, prostě jsme se ocitli na skvělý Tokio party a přijde nám to nejlepší. Po necelý hodině se přesouváme do baru o kousek vejš a tam teda žasnu. Na třech místech je obří trs se živejma sakurama a vypadá to nejlíp. Tančíme, pijeme, pijeme, tančíme a je to super. Nekomerční, ale strašně dobrá hudba a fajn lidi, který se k sobě umí i v klubu chovat. Holky asi ve tři ráno rozhodujou, že půjdeme ještě do jednoho baru. Jedeme tam opět taxíkem s divnejma zrcátkama a samootevíracíma dveřma, ale já je stejně zavírám ručně, protože mi tenhle zautomatizovanej svět zatím ještě nepřijde běžnej. Pan taxikář z toho neni nadšenej. Vcházíme asi do nejmenšího baru, kterej jsem kdy viděla. Koukáme se na sebe s Adamem a přijde nám to skvělý. Myslíme si, že si tam stoupneme na bar, ale holky najednou platí vstup, dostáváme všichni razítka na ruce a otvíraj se skrytý dveře, za kterejma je rozjetá největší párty. Jsme z toho s Adamem uplně v šoku a je to nejlepší. Má to tři patra a je to fakt takový hodně free místo. V prvním patře se tančí a je tam bar, ve druhym lidi sedí nebo leží (některý dokonce spí) na zemi a ve třetím se sedí na malejch židličkách kolem velkýho stolu. Dáváme tady ještě drink, já s holkama dole tancuju a Adam má seznamovací náladu, tak se baví za celej večer už asi s desátym člověkem. No nebudu říkat, že se to trošku nezvrhlo. Měli jsme s Adamem v plánu odjet ráno na Mount Fuji, ale tahle party nám to trošku přehodila. Stálo to ale za to a my s Adamem už máme představu, jak to na takový místní párty vypadá. Co mi ale přišlo zvláštní, že na to, kolik jsem vypila drinků, jsem se necejtila vůbec opilá. Kolem pátý ráno z baru odcházíme a jedeme ještě někam na ramen.

Lucka moc dobře zná naši story s tím, jak nám dvakrát nechutnal, ale tenhle je prej jinej. Jdeme do bistra kousek od Shibuya křižovatky a holky objednávaj dva rameny na půl a dvoje gyoza taštičky. Nevím, jestli je to tím alkoholem, ale tenhle ramen nám s Adamem chutná. Sice tam ještě malinko někde vzadu cejtíme tu pachuť, ale to nám v tuhle chvíli vůbec nevadí. Knedlíčky jsou samozřejmě vynikající. Když vycházíme na ulici, tak už svítá. Bereme hromadně taxík a jedeme už domů. Já osobně jsem mega unavená, ale byl to skvělej večer a stálo to za to. Nejlepší byl asi moment, kdy jsme Irenku učili český věty nebo když jsme s holkama u rozkvetlejch sakur tančily a pokřikovaly u toho Hanami eh-eh. Venku je světlo, my jdeme spát a absolutně nehodláme řešit, co bude zejtra. Čistíme zuby a jdeme rovnou do postele. Tušim, že zejtra bude dost „produktivní“ den.

PS: Ještě jsem se rozhodla, že vám sem napíšu vždycky ke každýmu dílu, kolik jsme ten den utratili. Tenhle den je to zrovna hodně, protože jsme kupovali SIM karty, byli jsme v muzeu, na párty a na lepší večeři. Až dopíšu ostatní dny, tak uvidíte, že se to dá všechno zvládnout za slušný peníze:)

DNEŠNÍ ÚTRATA: 34.000¥