AdekSKatlouNaTripu, 9.díl:
7.3.-8.3.2015, Ztracenej den v Hanoji, historická nuda a skvělý jídlo v Hue!
7.3.2015
I když bych nejradši ještě spala, vstávám kolem šestý. Jsem dost nervózní z těch lístků na vlak. Nerada bych totiž trčela v Hanoji další tři dny. Adama nechávám spát, beru pasy, peníze a vyrážím na recepci. Pro jistotu jsem se i oblíkla, protože bude možná potřeba zajet na nádraží. Na recepci řeším s chlapíkem ty lístky na vlak. Na všechno mi říká nou problem, což je sice super, ale furt mi nedal žádnou nabídku. Po deseti minutách telefonování a klikání na internetu mi nabízí za čtyřicet dolarů hard bed. Je to drahý a navíc v šesti lidech v kabince se mi jet nechce. Odcházím s tím, že jedu na nádraží si vyřešit svoje lístky. Když vidí, že jdu pryč, tak na mě hned křičí, ať se vrátim, že by tam asi něco našel. Dělá několik dalších telefonů a najednou mi za stejnou cenu jako hard bed nabízí soft bed. Chci to ještě přepočítat na VND, protože jedině tak můžu srovnat cenu z nádraží. Za dva lístky chce 1.700.000 VND (1.700 Kč, ale dost mě baví to psát v těch milionech). Je to o něco dražší než na nádraží, ale zase na druhou stranu ty lístky prostě má. Představa, jak se tam zas hádam s tou ženskou z minule, mi za ty dvě stovky nestojí. Kupuju je a dneska ve 20:10 konečně pojedeme směr Hue. Stejně je šílený, jak to zkoušej. Spousta lidí neví, jaký jsou rozdíly mezi těma třídama a netuší, kolik lístky stojí. Takže je automaticky okradou a lidi pak zjistí až ve vlaku, že jedou třídou pro místní a že jich v jednom kupé bude šest. Jdu zpátky do pokoje, abych Adamovi řekla, že je všechno zařízený. Ten sedí v pokoji na posteli vyděšenej a nechápe, kam jsem zmizela. Prej měl o mě strach, že s sebou nemam ani mobil a že netušil, co je se mnou. Ale je rád, že jsem zpátky a že mám konečně lístky. Vysvětluju mu ten jejich systém s prodejem lístků. Že hotely kupujou lístky na vlak ve velkym a prodávaj je turistům dráž. Tím pádem se pak člověk nemůže divit, že na nádraží žádný volný už nejsou. Turismus je ale jako všude ve světě o penězích a tady to není jinak. Máme ještě dost času do check-outu, tak nahráváme fotky na Dropbox, dáváme sprchu a balíme.
Krosny si necháváme v hotelu a jdeme na jídlo. Dáváme si tady zřejmě naposled Bún Chá a Bún Bo Nam Bo, protože ve středním a jižním Vietnamu tyhle jídla neznaj. Po obědě máme ještě furt spoustu času, takže se procházíme ZASE po centru, zařizujeme novou SIM kartu s datama, vybíráme peníze, kupujeme magnet (už dlouho s Adamem sbíráme magnety z různejch míst a všichni nám je i vozí) a pak se vracíme do hotelu pro krosny. Máme ale pořád ještě čtyři hodiny do odjezdu a už vážně nevíme, co máme dělat. Nakonec jdeme klasicky do Highlands Coffee na nádraží, dáváme dvakrát Ca Phé Sua Da a zasedáme na čtyři hodiny do křesel. Já dopisuju deník, Adam si čte Maxim, pak hrajeme na mobilu, píšeme si s kamarádama, nabíjíme elektroniku a takhle to jde až do půl osmý, než se přesuneme do vlaku. Máme s Adamem místa nahoře na palandě a dokonce je u každýho zásuvka. Po chvíli k nám přistupujou dva Holanďani ve středním věku. Jsou to pohodáři a mluví anglicky, paráda. Chvilku s nima povídáme, pak si s Adamem obalujeme polštáře našima bundama (ty polštáře jsou tak trochu flekatý) a jdeme spát. Adam musí po pár minutách teda ještě opravit drnčící světlo tak, že tam nacpe kus obalu od sušenky, ale pak už fakt definitivně usínáme.
8.3.2015
Oba se probouzíme kolem šestý a Adam jde do uličky, aby zavolal domů přes Skype. Během hovoru ho nějaká slečna od vedle seřve za to, že křičí a že je to neslušný a že nemůže spát. Měla ale pravdu, takže se jenom omluvil a hovor ukončil. Kolem devátý přijíždíme konečně do Hue a při výstupu z vlaku zažíváme teplotní šok. V Hanoji bylo 16°C a pršelo a tady je přes 30°C a svítí sluníčko. Berem krosny na záda a jdeme směrem k hotelu, kterej jsem za 350,000 VND na noc se snídaní rezervovala ve vlaku na mobilu. Je to něco kolem dvou kilometrů, což chodíme vždycky pěšky. Do hotelu přicházíme uplně vyřízený a propocený a jdeme se zeptat na náš pokoj. Jsme tu o dvě hodiny dřív, než začíná check-in, takže předpokládáme, že pokoj ještě nebude připravenej. Slečna na recepci je ale ultra milá a pokoj nám dává hned. Objednala jsem klasickej dvojlůžák, ale dostali jsme obří pokoj se dvěma manželskejma postelema. Každej z nás upadá do jedný postele a střídáme se ve sprše. Já už od Sapy pozoruju celkem nepříjemnou věc. Nejdřív se mi na nohou všude okolo kotníků udělaly takový malý červený pupínky a teď už je pozoruju i kolem břicha. Mažu to svejma mastičkama proti hmyzu, ale evidentně to vůbec nazabírá. Až půjdeme do města, snad potkáme lékárnu, kde budou mluvit anglicky.
Vyrážíme do města směr místní tržiště a jdeme tam přes známej kovovej most. Známej sice je, ale hezkej teda vůbec. Trh je ale naopak naprosto skvělej. Já ty trhy uplně miluju. Půlku věcí sice vůbec neznam, ale o to mi to přijde zajímavější. Na trzích ve Vietnamu stačí chodit, koukat a baví vás to. Poznáváme tady, jak místní fungujou, co jí, jak obchodujou a jak se staraj o ty svoje produkty. Je super tady nasávat tu atmosféru. Každej to pojímá jinak. Někdo spí, někdo si povídá, někdo přebírá fůrt dokola to svoje zboží. Dostáváme z toho všeho hlad, takže vycházíme z trhů a jdeme hledat nějakej street food. Asi hledáme špatně, ale žádný jídlo nikde nevidíme. Aspoň teda narážíme na lékárnu. Anglicky samozřejmě nikdo nemluví, tak jim ukazuju vyrážku a rukama nohama se snažíme dobrat k tomu, co by pro mě bylo ideální. Nakonec mi prodávaj nějakou mastičku za 30,000 VND, tak snad to zabere. Cestou ještě pro jistotu házíme název tý mastičky do Googlu, abych se po ní neosypala ještě víc. Vypadá to ale, že ty ženský v lékárně to pochopily. Už hodinu nemůžeme najít nic k jídlu, tak jdeme směr Citadela a doufáme, že když je to turistická oblast, tak tam něco bude. Jsou to teda dost turistický místa, ale já už hlady fakt skoro nevidim, tak to neřešíme a sedáme tam. Ceny jsou přijatelný a maj tady studený pivo, takže do toho jdem. Objednáváme Bánh Cuon (rejžový závitky plněný masem a bylinkama s arašídovou omáčkou) a já vybírám ještě Crispy noodles s hovězím masem. Fakt mě totiž zajímá jak takový crispy noodles vypadaj. Mezitím nám chlapík nese pivo a začne tam kolem toho dělat nějaký představení. Já to vůbec nechápu, ale prostě před nás dává lahve s pivem a začne máchat nějakým dřívkem se šroubem uvnitř. Pak počítá do tří, dřívko nasazuje na to pivo, bouchne do toho, pivo se otevře, víčko odletí a nezbejvá nám, než se začít smát. Pak nám na dřívko píše datum a místo a dává nám ho na památku. My mu děkujem za show a pak čteme na cedulích, že to tady je místní atrakce. Prostě otvíraj pivo tímhle homemade otvírákem a pak vám ho dávaj. My tomu s Adamem říkáme (a teď omluvte ten slovník) turistickej shit. Vymejšlej tyhle nesmysly, aby sem nahnali co nejvíc lidí. Ale tak co, aspoň máme památku. Po estrádě s otvírákem nám přistává na stole jídlo a to je jedna velká delikatesa. Do Bánh Cuon se okamžite oba zamilujem a crispy noodles se sice dost neprakticky nabíraj, ale na chuť je to vážně super. Konečně oba s plnym břichem můžeme pokračovat dál.
Vyrážíme k Citadele, největší památce města Hue. Je to ale tak obrovský, že nám celkem dlouho trvá, než se tam vůbec zorientujeme. Po půl hodině bloudění konečně stojíme před hlavním vchodem a zjišťujeme, že vstup na jednoho je dovnitř 105,000 VND. Přijde mi to dost na to, že ani jeden z nás nic o historii toho místa neví a ani nás to tak nebere. Jenže v Hue toho k vidění kromě tohodle moc neni, tak to kupujeme a jdeme dovnitř. Je to obrovskej komplex chrámů, starejch knihoven a uvnitř je takzvaný „Zakázaný město“ (pokud o tom chcete něco vědět, vygooglete to, já na tohle fakt nejsem). Z toho laickýho pohledu můžu říct, že je to fakt krásný, ale dost turistický. Když se stejně jako my nezajímáte moc o historii, tak si myslím, že to moc význam nemá. Jsme prostě barbaři a shodujeme se, že bysme se určitě obešli i bez toho. Chceme vyrazit ještě k místní Thie Mu Pagodě, ale už zapadá sluníčko a než bysme se tam dostali, už by nebylo nic vidět. Kdybysme to věděli dřív, tak tu Pagodu vyměníme určitě za Citadelu. Místo dalších památek už jdeme směr hotel a umíráme únavou. Jsme totálně ušmajdaný. Vzali jsme si kvůli vedru žabky a kromě celkový únavy máme oba dva ještě rozedřený prsty. Fakt chytrý chodit přes 10 km v žabkách. Přemejšlíme, kam zajdeme na večeři a shodujeme se, že moc daleko nedojdem. Dáváme sprchu a jdeme na nejbližší Bún Bo Hue od hotelu. Je to místní specialita. Sladko-kyselá polívka, do který se přidává hodně citrónový trávy, nudle bún a například i sražená krev. Polívka neni špatná, ale něco mi tam nehraje. Asi ta krev nebo tak něco. Pak si dáváme ještě klasický smažený závitky a směs mletýho masa s chilli, citrónovou trávou a rejží. Obojí chuťově super. K tomu dáváme dvě piva a fakt máme dost. Po vydatný večeři padáme do postele, já si mažu svoji odpornou vyrážku a jdeme spát. Na zejtra máme právě z recepce objednanej bus do Hoi An a tam já se fakt dost těšim. Maj tam totiž prej super jídlo!
K.
PS: Tentokrát jsem přidala fakt dost fotek. Některý jsou ale z mobilu, abyste viděli všechno, tak omluvte tu kvalitu:)
