#AdekSKatlouNaTripu, 6.díl

4.3.2015, Hmongská svatba a loučení se Sapou…

Nespí se mi tady uplně dobře, musim říct. Kvůli zimě i kvůli tomu, že se furt něco dělo. Ve 3:30 mě budí kokrhání kohouta a nějaký kroky po domě. Usínám rychle znova a za hodinu se zase budim. Tu už je totiž vzhůru, připravuje věci na snídani a asi vyráží na trekking. Když odchází, zase usínám. Oba dva se s Adamem budíme kolem šestý, chvíli si povídáme a pak vstáváme. Na ohni už se smaží rejžový placky a my si jdeme pod hadici vyčistit zuby. Pak se jdeme podívat ven, jestli neuvidíme východ slunce. Všude je ale mlha a my nevidíme ani na krok. Prej je to v Sapě dopoledne normální. Když už jsme venku, dáváme si malou rozcvičku. Když spojíte totiž ježdění na motorce, vlak a postel u Hmongů, vaše tělo se necejtí zrovna dvakrát skvěle. Po rozcvičce nemyslim na nic jinýho, než že bych si dala sprchu. Už dva dny jsem ji neviděla a dost mi chybí. Až v takovýhle situaci si člověk uvědomí, jak moc automaticky třeba sprchu bere. Teď když ji nemáme, tak z toho začínáme bejt oba dost nesvý. No nic, jdeme na snídani. Dostáváme rejžový palačinky, malý banánky a k tomu cukr. Je to uplně obyčejný, ale přitom strašně dobrý. Po snídani si jdeme posbírat věci a čekáme na Tu, abysme se s ní mohli rozloučit. Mezitím si kupuju od jejich babičky dva kovový náramky a ona mi za to dává jako bonus dva látkový náramky a peněženku. Po příjezdu Tu děláme fotky, děkujeme jim za super zážitek, loučíme se a vyrážíme ještě trošku projet Sapu.

Pořád je všude mlha, což nás dost brzdí. Nezbejvá nic jinýho, než počkat, až trochu opadne. Zastavujem před nějakou vesnicí u krajnice, sedáme na první šutr a čekáme. Prohlížíme mapu, řešíme, kudy se vydáme, já beru do ruky na chvíli deník. Po patnácti minutách, co si tam tak sedíme, kolem nás projíždí žena s manželem z rodiny, u který jsme spali. Zastavujou u nás a ona se nás s úsměvěm od ucha k uchu ptá (ona umí asi deset vět anglicky, on nic), co tady děláme. Pomocí rukou jí vysvětlujem, že čekáme, až opadne mlha. Oni jedou prej na svatbu. Vdává se sestra jejího manžela a prej jestli nechceme jet taky. Kouknem s Adamem na sebe a je jasný, co budem v následujícíh chvílích dělat. Jedeme na hmongskou svatbu!!!! Sedáme na skútr a jedeme. Z hlavní silnice najednou uhybáme na nějakou šíleně strmou a bahnitou cestu. Chvíli jedeme s Adamem spolu, ale pak na nás mávaj, ať zastavíme. Sesedám z motorky a oni ukazujou, ať jdu k nim, protože to s Adamem nahoru nevyjedem. A víte, jak jsem se nahoru dostala já? Já jsem si přisedla k nim na motorku a jeli jsme tam ve třech. Tahle komická super jízda trvá dalších dvacet minut a cesta byla nepopsatelně šílená. Všude kolem mlha a džungle, strašnej krpál , vyježděný koleje, žádný lidi a občas akorát nějaký prase nebo koza přes cestu. Chvilkama Adama ani nevidim, protože nás nestíhá. Každou chvíli na něj čekáme. Pak přijíždíme k nějaký chatrči a tam necháváme zaparkovaný skútry. Zbytek prej musíme dojít pěšky, protože to tam neni na motorce bezpečný. Toho se dost bojim, protože mně přišla dost nebezpečná i ta cesta sem. Až když přecházíme přes plechovej most, kterej má v sobě několik děr a celej se klepe, tak chápu, proč jsme nejeli na motorkách. Po čtvrthodinový procházce přicházíme na zmiňovanou svatbu. Jsme podle mě na nejzapadlejšim místě v celý Sapě a jestli se tu ztratíme, už nás nikdy nikdo nenajde.

Jsme překvapený, že je tady fakt hrozně lidí. Všude jsou Hmongové ve svejch typickejch krojích. Je tady hlavně hodně ženskejch s dětma. Jsme vybízeni ke vstupu dovnitř domku, kde svatba probíhá. Ve chvíli, kdy vcházíme dovnitř, se veškerá pozornost místo svatby soustředí na nás. Jsme snad o půl metru větší než všichni ostatní. Postupně se na nás všichni otáčí, mávaj na nás a mně začíná bejt trošku trapně. Místo svatby jsme tam najednou jako hlavní program my. Chodí za náma hlavně děti, aby si na nás šáhly. Většina z nich je opět špinavá, bez bot a s nudlema u nosu. Některý děti jsou zas čistý a boty maj. Snažíme se soustředit na obřad, ale zaprvý ho nechápeme a za druhý trvá příšerně dlouho. Spočívá to v tom, že nastávající sedí a u nich se střídaj různý lidi a něco říkaj. Prej se mluví hodně o majetku. Přišli jsme už do rozběhnutýho obřadu a je vidět, že se to tady nebere tak vážně. Lidi pořád choděj dovnitř a ven, děti tam běhaj a ostatní se mezi sebou baví, jakože nic. Využívám situace a jdu udělat nějaký fotky. Spousta lidí tady vidí foťák poprvý v životě. Vždycky se jich proto radši zeptám, jestli můžu a pak jim ukazuju hotovou fotku. Jsou z toho vždycky nadšený a smějou se. Děti se pak předháněj o to, koho budu fotit dřív. Během obřadu probíhá zároveň i hostina. Tý se jako hosti účastníme taky, takže nás po chvíli vedou ke stolu. Opět dostáváme misku s rejží zalitou vývarem a od každýho druhu jídla kousek. Dneska je to s tou chutí ještě o něco horší. Rejže, vývar, vařená kedlubna a brambory, tofu a spousta dalšího. Jenže opět jenom uvařený a nedochucený. Nejsem vybíravá a nechci urazit, takže to všechno sním, ale chuťově je to fakt nic moc. Všechno zachraňujou opět skvělý závitky z vepřovýho masa a talířek s mixem nasekanejch chilli papriček. Děkujeme za hostinu, za zážitek a loučíme se. Naši průvodci nás ještě vedou na návštěvu k jedný rodině. Je to kousíček od domu, kde se koná svatba. Je zvláštní, že se mu tam vdává sestra a on místo toho jde s náma na návštěvu. Uplně jiný myšlení prostě. Přicházíme do hodně chudýho domečku a dostáváme opět mističky s rejží, vývarem a do toho hromádku špeku. Já už jsem úplně plná, takže moc nevim, co s tim. Navíc ten špek takhle samotnej prostě víc jak jeden nedám. Nechávám to na stole a doufám, že to Adam dojí. Nechci je urazit. Adam to do sebe nějak dostane, ale jenom ze slušnosti. Nadšenej z toho taky dvakrát není. Po jídle dostáváme další malý mističky a v nich je pálenka z rejže. Místní to pojmenovali „Happy water“. Panáka vypiju a mám fakt dost. Je to strašně silný a ani nejsem zrovna zvyklá do sebe kopat panáky pálenky. Ale dobrá byla, to se jim musí nechat. Adam s tim neměl problém, vypil jich dokonce několik. Opět za všechno děkujeme a vracíme se přes most k motorce. Tam se už definitivně loučíme a vydáváme se zas po vlastní ose.

To, co jel Adam sám nahoru, teď pojedeme společně dolů. Je to fakt šílená cesta a hlavně nekonečně dlouhá. Dost často musim slejzat z motorky a jít kus pěšky. Celou cestu dolů se ale nepřestáváme smát, protože nám to přijde naprosto neskutečný. Někde, neznámo kde v Sapě, jedeme z hmongský svatby po nejhorší cestě v horách zpátky hledat asfaltovou cestu a nějaký lidi. Cestou potkáváme akorát nespočet různejch druhů zvířat. Do smíchu mi ale občas moc není, protože z jízdy po Sapě už mám dost otlačenej zadek a každej náraz dost bolí. Po půl hodině šílený cesty konečně sjíždíme na normální silnici a oba jsme si nejvíc oddechli. Motorka ale dostala dost zabrat. Na nějaký velký cestování se už necejtíme, takže objíždíme okolní vesničky, kocháme se výhledama a užíváme si poslední hodiny v Sapě. Když jedeme směrem zpátky na hlavní náměstí, vidíme v dálce, jak se nad terasama staví obří turistickej hotel s výhledem. Absolutně se to sem nehodí. Takže, kdo chcete Sapu zažít ještě trošku reálnou a opravdovou, jeďte hned. Za chvíli z toho bude už jenom další turistickej bod na mapě. Pokračujeme směrem na náměstí a loučíme se tak s celou Sapou. Na náměstí na nás vážně v pět čekal kluk, kterej nám motorku půjčil, a všecko proběhlo v pohodě. Dáváme si tam ještě na ulici né moc dobrý kuřecí Pho a sedáme do autobusu směr Lao Cai. Tentokrát jedeme fakt normálním místním autobusem. Zjistili jsme totiž, že tenhle normální stojí úplně stejně, jako ten rozhrkanej vrak, kterym jsme sem přijeli. No ale co už. Zase bysme neměli takovej zážitek. Cestou do Lao Cai hodnotíme celej výlet do Sapy jako nejvíc obohacující věc. Jsme rádi, že jsme sem jeli i mimo sezónu a že jsme to prožili takhle. Otevřelo nám to ve spoustě věcech oči. Zjistili jsme, že i když nám to všechno, v čem žijou, připadá jako neštěstí, oni jsou takhle neskutečně šťastný. Možná víc, než my. Nehoněj se nijak moc za pěnezma, nikam nechvátaj, pěstujou si rejži a užívaj si sami sebe. V Lao Cai si dáváme u prvního stánku smažený nudle (tu rejži už nemůžeme ani vidět), voláme domů přes Skype a jdeme na noční vlak směr Hanoi. Leháme si do kupé, vlak se za chvíli rozjíždí a my jsme v kupé sami. Máme neskutečnou radost. Znamená to totiž, že se možná po pár dnech normálně vyspíme. Asi to je kompenzace za tu šílenou cestu vlakem sem. Zhasínáme a oba dva okamžitě usínáme.