#AdekSKatlouNaTripu, 3.díl:
1.3.2015, Zvykáme si na šváby, na chaos a na motorky…
Budíky na osmou jsme si nastavili dost naivně. Je něco před šestou a my jsme vzhůru. Ten časovej posun nám ještě chvíli asi bude dělat problém. Chceme vyrazit hned do města, ale máme zaplacenej hotel se snídaní a ta je až od sedmi. Čekáme teda na snídani a mezitím si plánujeme přibližnou trasu po Hanoji. V průvodci je komplet pěší trasa, ale je tam spousta věcí, který nás nezajímaj, takže si děláme trasu vlastní. My s Adamem jsme totiž tak trošku anti-památkový typy. Jako né, že bysme se na to důležitý nešli podívat, ale nemusíme bejt uplně v každym muzeu. Nějak nás nebere se chodit dívat dovnitř, takže většinou kouknem z venku, vyfotíme a jdeme. Sem tam nás něco zaujme a jdeme i dovnitř, ale to už musí bejt. Je sedum a my jdeme na snídani. Ta je v devátym patře a od pátýho musíte jít po schodech se skloněnou hlavou, protože jak jsou malinký, tak tu maj děsně nízky stropy. Přišli jsme do místnosti, která má všude dokola okna, takže je hezky vidět na město. Vítá nás roztomilá starší Vietnamka, která nám podává menu. Na recepci jsme dostali kupón na jedno pití a jedno jídlo. Vybíráme nějaký vajíčka, džusy a jdeme si sednout ke stolu. Adam si čte zprávy na mobilu a já pozoruju, jak se nám připravuje snídaně. V malinký místnosti, která se absolutně nepodobá kuchyni, maj vedle obřího boileru na vodu dvě plotýnky a vedle jedno prkýnko. Je tam ještě jeden nůž, dvě misky, dvě pánvičky a hůlky. Paní si do misky rozklepne dvě vajíčka na omeletu, hůlkama je lehce rozmíchá a vylije je do pánve. Omeletu pak hůlkama obrátí a přendá na talíř. Takhle to udělá i s druhou omeletou a za chvilku máme snídani na stole. Paní se usmívá, přeje nám dobrou chuť a my ji překvapujeme naší skvělou vietnamštinou. Když jsme řekli cảm ôn (děkuji), tak ji to dost rozesmálo. Možná proto, že Vietnamci ve svym jazyce používaj asi šest různejch tónů řeči a ve výsledku jsme třeba místo děkuju řekli úplně něco jinýho. Neřešíme a pouštíme se do jídla. Ve chvíli, kdy si dávám do pusy první sousto, Adam mění výraz v obličeji a dívá se na zem. Otáčím se, koukám se stejným směrem, jako on a výraz v obličeji se mi mění taky. Poprvé v životě vidím švába. Obřího švába, kterej má asi kilometrový tykadla a leze směrem k nám. Je to neskutečně odporná věc. Oba dva se zvedáme ze židle a nevíme co s ním. Já se k tomu nehodlám přiblížit ani podrážkou od boty. Adam ho chce nějak odstranit, ale vždycky, když se přiblíží, tak si to rozmyslí. A to nemá žádnou fóbii z brouků a pavouků, jako já. Jenže je to fakt velký a fakt odporný, nedivím se, že sbírá odvahu. Když nás ale Vietnamka vidí, tak bere ubrousek a s úsměvem na tváři švába vyhazuje ven. Oukej, co lepšího se člověku (mně) s největší fóbií může stát hned první den? Jako jasně, je to jenom šváb a jsme v Asii, ale nějak jsem se na to prostě u snídaně v hotelu psychicky nestihla připravit. Sedáme si zpátky na židli, dojídáme vajíčka a zapíjíme to přeslazenym džusem z prášku.
Vyrážíme do ulic. Už je umíme ze včerejška přecházet, takže můžeme. Před snídaní jsme se dohodli na tom, že začneme u mostu. Sice jsme tam včera už byli, ale vůbec jsme to nevnímali. Je to od nás asi deset minut pěšky, takže je to ideální první zastávka. Cestou se snažíme vnímat, jak to tady vlastně chodí. První věc, která nás hned zaráží, jsou elektrický kabely, který jsou absolutně všude nad náma v různejch zamotanejch uzlech. Nechápu, jak se v tom někdo může vůbec vyznat. Dělám hned několik fotek, protože mě to fakt dost baví. Druhá věc jsou ty motorky. Nepřestává nás to fascinovat. Jsou úplně všude a ani když jdete po chodníku, tak nejste v bezpečí. Vietnamci neřeší moc semafory, chodníky, chodce ani ostatní motorky. Prostě jedou a nějak se všemu vždycky vyhnou. A věřte nebo ne, funguje to. Doprava je tady absolutně plynulá a bez problému. Všichni sice fůrt troubí, ale tím si dávají znamení, že jedou. Né jako u nás, že se troubí jenom ve chvíli, když je něco špatně. Chce to ale chvíli se v tomhle prostředí rozkoukat. Fůrt jsme z toho lehce nervózní. Po šílenym kličkování mezi motorkama konečně přicházíme k jezeru Hoan Kiem (jezero Navráceného meče). Kolem jezera všichni cvičí. Tady na těch věcech poznáte, že jste v jinym světe. Všichni se tady protahujou, tančí, cvičí nebo běhaj. A jsou to především starší lidi, což mě neskutečně fascinuje. Fotím zezadu pána, který se protahuje (podle týhle fotky mě napadlo se fotit zezadu) a míříme na nejznámější místo v Hanoji, na most Huc. Včera tady bylo milion lidí, takže si vychutnáváme, že tady ráno nikdo není. Ono je to asi tím, že lehce poprchává, ale nám to vůbec nevadí. Děláme pár fotek a jdeme směrem na trhy. Na ty já se těšim absolutně nejvíc. Cestou se kochám tím, jak se všude vaří a jí. Všude vidíte obří hrnce s polívkama a grily, kde se dělá maso. Přicházíme na první trh a já nevím, kam se podívat dřív. Všude kolem nás se v plastovejch miskách prodávaj brouci, krevety, ryby, žáby, krabi, ovoce, zelenina, tofu, maso, bylinky a milion dalších věcí. Jeden malej had dokonce vypadne z toho lavoru a proplazí se kolem mojí nohy. Uff. Pak vidíme, jak se na jednom pultíku mrskaj ryby, který maj useknutou zadní část těla s ocasem, ale fůrt žijou. Dál třeba obří síť s žábama, který se snaží prodrat ven. No řeknu vám, že takhle na poprvý to byla dost síla. Hlavně taky co se týče těch lidí, který to prodávaj. Jsou to většinou roztomilý, vrásčitý babičky s vietnamskym kloboukem na hlavě. Sedí na zemi a snažej se prodat svoje bylinky nebo ovoce. Já se snažím zase nebejt lítostivá, ale trošku jsem.
Jdeme na další trh. Tady maj neskutečně obří hromady chilli, citrónový trávy, česneku, cibule, limetek a nevim čeho všeho. Mimo jídla tady ale prodávaj i ostatní věci. Maj tady všechno od oblečení až po domácí potřeby, hračky, šperky nebo hudební nástroje. Nejvíc ze všeho nás tady fascinuje to množství. Všeho tady maj prostě neskutečně moc. Kupujeme u jednoho ze stánků hůlky za deset tisíc dongů (deset korun) a pokračujem v poznávání města. Jdeme směrem ke katedrále sv. Josefa. Cestou si všímáme, že každá ulice se zaměřuje na prodej něčeho jinýho. Zrovna třeba procházíme ulicí, kde jsou všude jenom pověšený zámky. Před tím jsme šli ulicema, kde byly všude jenom nějaký kovový klece nebo boty. Netušila jsem, že někde ještě něco takhle skvělýho existuje. Dost se mi to líbí. Hlavně třeba ulice plná hraček je skvělá. Přicházíme ke katedrále, děláme klasický dvě fotky a jdeme si na chvíli odpočinout. Cestou nás zastavuje pouliční prodejkyně, jestli nechceme ochutnat Bánh Rán. Jsou to smažený sezamový kuličky, který jsou buď sladký nebo slaný. Bereme od každýho druhu jednu, platíme asi deset tisíc dongů a jdem to ochutnat. Ta sladká je sladká až zbytečně moc, ale ta slaná je dobrá. Jako nic, co bych musela mít, ale špatný to nebylo. Pak si sedáme k nejbližšímu stánku a objednáváme si první vietnamský Cà Phê Sữa Đá (ledový kafe). Je teda na můj vkus dost drahý (třicet pět tisíc dongů), ale co už. Po chvilce nám slečna donese dvě skleničky, na kterejch je položenej plechovej filtr a dvě skleničky s ledem. Na dně skleničky s kafem je kondenzovaný mlíko a na to přes filtr prokapává kafe. Až to dokape, dáváme pryč ty filtry, mícháme kafe s mlíkem a přidáváme kostku ledu. A je to naprostá bomba. Jako doslova. Je to neskutečně silný a sladký zároveň. Dost nám to chutná. Ve chvíli, kdy dopijeme kafe, začíná dost pršet. Zůstáváme teda sedět v suchu a čekáme, až to přejde. Mezitím se díváme na projíždějící motorky a nestačíme se divit, co všechno se dá na motorce převážet. Jednou to byl mrazák, pak asi třicet bas od piva, pak obří strom, pak skříň. Jako tomu se nejde nesmát. Absolutně to nechápem. Prší už celkem dlouho a my nechcem ztrácet čas. Kupujeme od paní ze stánku dvě pláštěnky dohromady za třicet tisíc dongů a vyrážíme k Ho Chi Minhovu mauzoleu. Cestou přestává pršet. Mauzoleum je šedá hranatá budova, s nápisem Ho Chi Minh na obrovskym náměstí, kterou hlídají stráže a když není otevřený (což samozřejmě zrovna nebylo), tak se nesmí za žlutou čáru, která je nakreslená asi dvacet metrů před vstupem do budovy. Na klasiku to jenom fotíme a hned mizíme. Bylo to takový dost ponurý tam. Máme namířeno do Chrámu literatury a cestou jdeme okolo obrovský moderní budovy. Chci si ji vyfotit, ale okamžitě na mě mává ochranka před vstupem, že nesmím. Vypínám foťák a Adam se snaží na netu najít, co to je. Nikde to nemůžeme najít. Na mapách je, na fotkách to taky najdeme, ale není u toho nikde nic napsanýho. Asi nějaká záhádná komunistická budova. Co já vím.
Stojíme před Chrámem literatury a máme hlad. Sedáme si k plastovejm židličkám hned vedle něj a koukáme na ceduli s menu. Neznáme ani jedno jídlo, tak se ptáme na Bún bò Nam Bộ. Prý ho nemají v nabídce, ale připraví ho pro nás. Tak jsem teda zvědavá. Mezitím si dáváme Saigon pivo a zase koukáme okolo. Všude klasickej chaos a troubení. Najednou u restaurace zastavuje nějakej pán a vzadu na motorce má klec se štěňátkama. Paní, co nám dělá oběd odbíhá od hrnce, jde za ním, dává mu peníze a bere jedno to štěně. Adamovi to nedá a ptá se jí, na co si ho koupila. Odpověděla, že na jídlo. V tu chvíli jsem se jenom z hluboka nadechla a doufala, že ho nepodřízne před náma. Nebo že nám ho nedá místo hovězího do našeho obědu. Jako jo, je to strašný, ale zase na druhou stranu oni psy nemaj výhradně jako domácí mazlíčky. Je to jinej svět, kterej asi my jenom těžko můžeme pochopit, ale je to tak. U nás se zabíjí divoký prasata, u nich divoký psi. Každopádně jídlo bylo absolutně vynikající. Dohromady platíme devadesát tisíc dongů, což je prostě přirážka za to, že jíme u nějaký památky. Děkujeme a jdeme se podívat na ten zázrak. Platí se tady vstup, takže se rozhodujeme, jestli to chceme vidět. Odsud toho moc nevidíme, tak platíme dohromady šedesát tisíc dongů a jdeme dovnitř. Všude kolem nás jsou nějaký studentíci, který si dělaj skupinový fotky a my nemůže moc projít. Když kolem nich procházíme, všichni na nás koukaj a ukazujou. Moc to nechápeme. Děláme pár fotek a pak to začne. Postupně za náma začínaj chodit studenti zřejmě z celýho Vietnamu a dělaj si s náma fotky. Jsou z nás úplně vyřízený. Připadáme si tam trošku jak blázni. Celý tohle trvá asi půl hodiny a pak se to ještě několikrát opakuje při prohlídce celýho areálu. Nakonec se tomu fakt smějem a máme z toho větší zážitek, než z celý památky.
Prohlídku města máme za sebou a teď musíme zjistit, jak tady fungujou vlaky. Zejtra chceme jet do Sapy a nemáme absolutně ponětí, jak to tady funguje. Jdeme rovnou na vlakový nádraží a já začínám bejt dost unavená. Na nádraží panuje neskutečnej chaos a my nevíme, kam jít. Jdeme na informace, ale slečna neumí ani slovo anglicky. Musíme si poradit sami. Jdu teda k nějakýmu okýnku a tam se ptám na lístky do Sapy. Paní za přepážkou beze slova ukazuje na další okýnko, tak jdu tam. Čekám asi deset minut ve frontě a pak konečně dostávám informace, který potřebuju. Lístků je prej dost, takže nám stačí, když si je koupíme zejtra. Je asi šest hodin a my jdeme zpátky na hotel. Tam začíná peklo s přehráváním fotek. Všechno z foťáku i z GoPra se musí přehrát do počítače, pak na exterák a pak na Dropbox. Adam se toho celkem statečně ujal a já usínám. V půl devátý mě Adam budí s tím, že má hlad. Sice se mi nikam nechce, protože jsem totálně vyřízená, ale přece ho nenechám samotnýho chodit po Hanoji. Obcházíme klasicky pár bloků a zaujme nás stánek, kde se griluje. Sedáme si na plastový židličky a dostáváme svůj vlastní gril. Pak jdeme k pultu s masem a zeleninou a vybíráme, co si dáme. Maj tady milion druhů masa, ale já se zatim na žábu ani na pštrosa necejtim. Mořský plody ani jeden z nás nejí, takže bereme hovězí, vepřový, kuřecí a nějakou zeleninu. Všechno nám to nejdřív předgrilujou a pak to dají na gril před nás. Je to absolutně výborný. Dostáváme k tomu dva druhy omáček a všechno je skvěle dochucený. Dáváme k tomu každej jedno místní pivo a jsme spokojený. Tohle grilování je trošku dražší, ale za zážitek rozhodně stojí. Platíme sto šedestát tisíc dongů a jdeme zpátky na hotel. Byl to náročnej poznávací den a oba dva padáme únavou. Nastavujem budíka na osmou a jdeme spát. Zejtřek se rozhodne na nádraží.
K.
