#AdekSKatlouNaTripu, 2.díl:
28.2.2015, Letíme do Vietnamu…!
Stojíme u odbavovací přepážky, házíme krosny na pás, ukazujeme zvací dopis do Vietnamu, rezervaci letenek a dostáváme všechny palubní vstupenky. Máme dvě hodiny do odletu. Adam si potřebuje udělat ještě pasový fotky na vyplněnej dotazník k vízu, tak hledáme nějakej ten automat. Po chvilce hledání stojíme před ním a zjišťujeme, že to přijímá jenom mince. My máme ale jenom papírovou stovku, což jsou naše poslední český peníze. Situace nás nutí něco na letišti koupit, abysme si rozměnili tu papírovku. Jenže je asi pět ráno a všechno je tady zavřený. Jedinej otevřenej podnik je takovej ten letištní bufet, kde hnusný kafe stojí přátelskejch devadesát korun a podobně. Vzhledem k tomu, že ale fotku potřebujem a neni jiná možnost, kupuje tam Adam pivo. Bylo v akci za čtyřicet korun a tím se stalo nejlevnější položkou z celýho bufetu. Fotky hotový, pivo dopitý a my máme hlad. Nejlevnější možnost, kde se na letišti najíst, je Mekáč. Ten otvírá ale až v šest, takže musíme půl hodiny ještě počkat. Nechápu, proč je naše letiště tak drahý. Pokaždý, když tu jsem, mě to rozčiluje. Na ostatních letištích jsou většinou ceny podobný těm, na který jsou místní lidi naučený. Tady je všechno pětkrát dražší. No nic, dáváme si snídani a frčíme směrem ke „gejtu“. Na palubních vstupenkách nás překvapilo, že první let poletíme s Czech Airlines. Mysleli jsme, že je to celý s Vietnam Airlines. Nakonec se ukázalo, že to tam napsaný bylo, akorát jsme to na klasiku přehlídli. Je to ale jedno, protože tím letíme jenom hodinu do Frankfurtu. Jdeme do letadla a já letadla k smrti nesnášim. Vždycky, když jdu tim tunelem, tak si představuju, že je to letadlo smrti a prohlížím si cestou na sedadlo všechny lidi. Jako abych věděla, s kym tam umřu. A nedej bože, aby tam seděl někdo s turbanem na hlavě, to je pro mě automaticky terorista. V tomhle jsem totální magor. Zapínáme pásy, letadlo se rozjíždí, já mám jednu ruku přes obličej a druhou rukou drtim ruku Adamovi. Ten se mi klasicky vysmívá. Hned po startu nám letušky rozdaly sváču v podobě mini sušenky a vody. Než jsem to stačila sníst, přistávali jsme ve Frankfurtu.
Do Hanoje nám to letí za pět hodin, takže řešíme, co tady budem dělat. Letiště ve Frankfurtu je ale fakt super. Všude jsou pohodlný sedačky se zásuvkama, po celym letišti funguje wifi a na každym kroku jsou záchody, informační stánky a odletový tabule. Během čekání stahuju do mobilu hotelový aplikace od Agody, Hotelu Quickly a Bookingu a objednávám přes Agodu hotel v Hanoji. Chci mít po příletu v ruce nějakou adresu, na kterou budu směrovat řidiče autobusu nebo taxíku. Beru hotel na dvě noci se snídaní a celkem platim asi tisícovku. Všechno včetně platby řeším on-line a na mail mi hned přijde potvrzení s číslem rezervace. Vzala jsem na ty první dva dny dražší hotel, protože jsem se chtěla po tom dlouhym letu na celou dovolenou pořádně vyspat. Čekání na letišti uteklo ve finále celkem rychle a my nastupujeme do letadla od Vietnam Airlines. Adam se nemůže dočkat, až bude hrát nějaký hry a já se nemůžu dočkat bílýho vína, který mi zaručeně pomůže zaspat ten šíleně dlouhej let. Nikdy jsem tak dlouho nikam neletěla. Hned po usazení do sedačky vím, že to bude let hrůzy. Moje představa o prostoru na nohy v letadlech typu boeing 777 byla zřejmě hodně naivní. Zlatý Czech Airlines fakt. Vietnamský aerolinky totiž evidentně nezajímá, že takovej průměrnej Čech má o dost delší nohy než průměrnej Vietnamec. A takovej Adam je na tom s tim prostorem ještě o dost hůř. Jako bonus totiž slečně před ním nedrží sedačka v sedícím módu, ale jenom v módu ležícím. Má tak její hlavu skoro na klíně a na obrazovku v opěrce se dívá dost z podhledu. Pro mě poslední tečka před odletem přichází ve chvíli, kdy zapínám svoji obrazovku a zjišťuju, že celej ten software (tudíž i to letadlo, že ano) je z roku 2000. To víno potřebuju víc, než kdy jindy. Objednávám si hned dvě, s cílem co nejrychleji usnout. To se mi ale ovšem za celých deset hodin letu nedaří a místo toho se mi divně motá hlava. Nutno taky podotknout, že pokud chcete vidět nějakej film, musíte mít tak trochu kliku. Všechny filmy začnou najednou a pak jedou fůrt dokola. Když ho nestihnete, tak musíte počkat, až ho budou dávat zas od začátku. A věřte mi, že se málokdy stane, že se dodíváte na jeden a začíná ten druhej, co chcete vidět. Díváme se tak vždycky na ten film, kterej zrovna začíná. Taky nejdou přepnout vietnamský titulky na anglický, takže už cestou tam se učíme s Adamem základní vietnamský slovíčka. Celý situaci se ze zoufalosti fakt smějeme. A taky se dost smějeme Vietnamcům, který maj na sobě šálu, bundu na Antarktidu a kulicha, když my máme na sobě triko s krátkým rukávem.
V 6:20 ráno místního času přistáváme na letišti Noi Bai v Hanoji. Hned nás vítá brutální vlhko a já se skoro nemůžu nadechnout. Vytahujeme naše zvací dopisy, vyplněný formuláře s fotkama a zařazujeme se do fronty na vízum. Jdeme na řadu hned mezi prvníma, ale zjišťujeme, že tam jen odevzdáváme papíry a pasy. Musíme počkat, než vyvolají naše jméno. Tohle děláme my a dalších asi milion lidí. Takže čekáme v tom šílenym vedru mezi davem lidí na vízum. Jestli si myslíte, že tam lítá dvacet úředníků a můžou se přetrhnout, aby to bylo všechno rychle hotový, tak jste dost vedle. Na tohle všechno jsou tam dva úředníci, který se plouží z místa na místo a berou vždycky ten pas, kterej vytáhnou náhodně z tý hromady. Je to trošku o nervy, protože ty lidi, co tam přišli poslední, mají to vízum první a my ho dostáváme samozřejmě jako poslední. Platíme připravenejch 45 dolarů za osobu a konečně dostáváme pas s vízem. Celkově tahle sranda zabírá dvě hodiny a my konečně můžeme pro krosny. Ty tam už dvě hodiny jezděj tam a zpátky na páse. Když si je vezmeme, pás se zastaví. Byly tam samozřejmě poslední.
Stojíme s krosnama na zádech před letištěm a absolutně nevíme, co máme dělat. Představa, jak tam všude budou jezdit autobusy a taxíky, byla opět trošku mimo. Jede tady jedno auto za pět minut a autobusy tady jenom projížděj. Přichází tedy čas na našeho průvodce. Ten říká, že by tady měl jezdit někde minibus od Vietnam Airlines za pět dolarů do centra. Jenže nikde nevidíme žádný okýnko, kde by se to dalo objednat a ani zastávku, na který by měl stát. Jdeme se zeptat na radu turistů, co stojí vedle nás. A jsou to Češi! Jaká náhoda. Prej by to tady na tom místě mělo jezdit každou hodinu. Nevim, kde to vyčetli, ale všímám si nenápadný značky Vietnam Airlines na sloupu, tak snad stojíme správně. Po pár minutách přijíždí minibus. Nemá na sobě teda rozhodně žádnej viditelnej popis, že je od Vietnam Airlines, ale jede do centra za pět dolarů, takže to berem a neřešíme. Sedíme v minibuse pro deset lidí čtyři a řidič se nerozjede, dokud nemá plno. Čekáme teda, než se bus naplní a pak vyrážíme. Od každýho si vybírá řidič před cestou peníze a adresy hotelů, kam nás má rozvést. My se pak už jenom koukáme z okýnka. Všude vidíme jenom rejži, vysoký úzký budovy a skútry. Z tý dopravy jsme absolutně v šoku. Celou dobu mám srdce až v krku, protože všude kolem nás projížděj nebezpečně blízko skútry, všude se troubí a bus rozhodně za žádnejch okolností nezpomaluje. Ani když je těsně před ním jiný auto nebo skútr. Buď uhne on, nebo ten druhej. Zpomalování tady moc neexistuje. Přijíždíme do centra. To poznáváme tak, že doprava je asi tak stokrát hustší než před tím. Tisíce skútrů všude, úzký uličky a my mezi tím vším projíždíme. Všichni pořád troubí a my to absolutně nestíháme. Řidič vysazuje u hotelu několik lidí. Pak jedeme dál a já se radši nedívám na cestu. Všude, kam vjíždíme, mám pocit, že se tam nemůžeme nikdy vejít. Po chvíli řidič začne volat jméno našeho hotelu, ale já náš hotel teda nevidím. Začíná ukazovat něco rukama a my z toho chápeme, že on tam tím busem jet nemůže. Takže nás vyhazuje někde uprostřed toho šílenství a my zůstáváme stát s krosnama na chodníku. Chceme se vydat tím směrem, kam ukazoval, ale nějak to nejde. Nejsme schopný přejít ulici. Pořád jezdí milion motorek a přechody tady fakt nefungujou. Trvá nám asi deset minut, než tu ulici přejdeme. Nakonec to přecházíme s nějakou místňačkou, která když nás vidí, tak nás bere za ruku a ukazuje nám, jak na to. Umění přejít silnici v Hanoji spočívá v tom, že prostě musíte jít a nesmíte se bát. Oni vás objedou nějak. Procházíme místo, kam nás poslal řidič a náš hotel tady není. Jasně, že není. Přece to po takovym letu, bez internetu, bez mapy a bez slovníčku nemůžeme najít tak jednoduše. Nezbejvá nic jinýho, než se ptát místních na cestu. Nebo spíš ukazovat jim adresu a čekat, jakym směrem vystřelí jejich ruka. Horší je, že každej ukazuje jinam. Po hodině bloudění v ukrutnym vedru, mezi motorkama, bez pití, bez peněz a bez map, přicházíme nějakým zázrakem uplně vyřízený konečně do hotelu. Tam nás vítá s úsměvem a horkým čajem chlapec na recepci. Do toho horkýho čaje se nám teda ani jednomu nechce, protože je to přesně to poslední, co chceme v tomhle vedru pít. Ze slušnosti si ho ale dáváme. Sundaváme konečně krosny a já se nemůžu dočkat studený sprchy a spánku. Jenže studená sprcha přichází spíš ve chvíli, kdy nám recepční říká, že pokoj pro nás bude mít až tak ve dvě. Necháváme tam teda dost neradi krosny a jdeme se někam projít.
Nemáme jejich peníze, mobilní internet, mapu a ani představu, kam chceme jít. Já si pamatuju akorát z průvodce, že tady je nějaký jezero s mostem. Takže se ptáme na cestu a jdeme tím směrem. Cestou hledáme bankomat CitiBank, protože jsme si dopředu zjistili, že ten dává nejvíc peněz na jeden výběr. Na bankomat narážíme přímo u jezera a vybíráme osum milionů dongů. V přepočtu je to osum tisíc korun, protože tisíc dongů je jedna koruna. Ono je to teda asi jedna celá jedna a něco koruny, ale líp se to počítá takhle zaokrouhleně. Peníze rozdělujeme z bezpečnostníh důvodů na půlku a každej si do svýho body beltu dává čtyři miliony. Teď potřebujeme koupit SIM kartu s mobilníma datama. Ta se dá koupit absolutně všude, takže to neřešíme a zastavujeme u nějakýho dědečka na ulici. Ten nám prodává 3,2 GB dat za dvě stě tisíc dongů a jsme hned on-line. SIM kartu si dávám do mobilu já s tím, že když bude Adam kdykoliv potřebovat, udělám mu hotspot. Dost se nám líbí tenhle systém, kdy si koupíte kdekoliv kartu předplacenou jenom na data a hned vám funguje. Neskutečný. Máme hlad a já se nemůžu dočkat prvního vietnamskýho jídla. Jdeme uličkama a vidíme ceduli s nápisem Bún Chá. Není co řešit, sedáme na plastový židličky a objednáváme si dvě porce. Rozhlížím se kolem a snažím se rychle otrkat. Nádobí a hůlky tady třeba umejvaj na zemi v plastovejch lavorech. Brzo si ale zvyknete. Dostáváme na stůl talíř plný salátu a bylinek, dva talíře nudlí bún, dva talíře závitků Nem Rán a dvě misky s teplou omáčkou, ve který plavou grilovaný kousky vepřovýho masa. Berem hůlky (ty čerstvě vytažený z lavoru) do ruky a jdem na to. Po prvním soustu si oba s Adamem připadáme jako v nebi. Jídlo bylo absolutně dokonalý. Maso šťavnatý, závitky skvěle dochucený a všechno to dohromady prostě ladilo. Celkem platíme sedumdesát tisíc dongů a odcházíme naprosto spokojený. Jdeme si sednout zpátky k jezeru a zjišťujeme, že máme ještě asi tři hodiny čas. Sedáme si na lavičku a padá na nás totální krize. Oba se shodujeme, že jsme strašně unavený na to, abysme si to tady mohli naplno užívat. Kdo by taky nebyl unavenej po třiceti hodinách cestování bez spánku, šestihodinovym časovym posunu a změně klimatu z nuly na sto. Chvíli teda odpočíváme u jezera a pak vyrážíme směr hotel. Chceme zkusit, jestli není pokoj připravanej dřív. No a on je. Usmálo se na nás poprvý od příletu štěstí a pokoj je ready. Berem krosny a jdeme do pokoje. Ten je velkej a vypadá i celkem čistě. Když teda nepočítám tu šílenou plíseň všude v koupelně. Plíseň neřešíme, házíme oba dva sprchu a jdeme spát. Sice by bylo nejlepší vydržet nespat až do večera, ale to prostě nejde.
Probouzíme se asi v sedum večer a máme hlad. Rozhodujem se, jestli je lepší to zaspat nebo jít na jídlo. Nakonec volíme variantu jít na jídlo. Oblíkáme se a vyrážíme do ulic. Je asi devět večer a provoz se značně uklidnil. Obcházíme pár bloků a sedáme si na plastový židličky vedle obřího hrnce s vařícím vývarem. Objednáváme si dvakrát Pho Bo a mezitím se díváme kolem sebe. Všude na stole leží talířky s různejma druhama masa. Nechybí tam třeba játra nebo mozeček. Mají jeden hrnec s vývarem a ten kombinujou s masem, který si vyberete. Babča pro nás bere hovězí, krájí ho na tenký plátky a ty dává na naběračku, kterou ponoří do vařícího vývaru. Maso se tak uvaří a je krásně šťavnatý. K polívce dostáváme chilli a nakládaný česnek s chilli. První lžičku si dávám bez ochucovadel a jsem dost překvapená. Polívka je dobrá, ale úplně jiná. Chuťově se nepřibližuje ani jedný polívce, kterou jsem jedla v Praze. Přidáváme si do polívky česnek, chilli a při jídle pozorujem, jak babča rozděluje do mističek mozečky. Jiný kraj, jiný mrav. Na to si budu muset ještě zvyknout. Platíme za obě polívky dohromady padesát tisíc dongů a jdeme zpátky do hotelu. Trošku bloudíme, ale nakonec nějak po paměti hotel najdeme. Recepční se nás snaží nalákat ještě na výlet do Sapy nebo do Halong Bay. Do obou destinací máme samozřejmě namířeno, ale výlety odmítáme. Chceme cestovat svobodně, neorganizovaně a hlavně levně. Recepční děkujeme a jdeme na pokoj. Byl to dlouhej den. Teda spíš dlouhý dva dny. Budíka nastavujeme na osmou ráno, Adam mě zezadu objímá a v polospánku říká: „Lásko, tak jsme ve Vietnamu!“
Náklady: cca 4.600 Kč
K.
