Kateřina Lustigová - blogerka roku
Want create site? Find Free WordPress Themes and plugins.
#AdekSKatlouNaTripu, 17.díl

Cesta z Da Latu do Nha Trang, zoufalství uprostřed hor, čekání na vlak do Ho Chi Minh City

18.3.2015

Budíček v šest ráno je nic moc. Navíc už cejtíme, že jsme dost namožený z motorky a bolí nás oba dva celý tělo – hlavně zadek. Balíme pokoj a sedáme zas na motorku. Je fakt dost chladno, takže si na sebe dáváme rovnou bundy a motorku otíráme ještě od ranní rosy. Než vyrazíme z města, zastavujeme ještě na ulici pro Bánh Mí a dáváme rychlou snídani. Bageta je šíleně ostrá, takže nás definitivně probrala. No a vyrážíme směr Nha Trang. Je fakt šílená zima a my si nemáme moc co víc oblíknout. Adamovi mrznou hlavně ruce, protože jak řídí tak mu na ně fouká a mně mrznou kotníky. Po chvíli to Adam nemůže vydržet a zastavuje u krajnice. Chvíli řešíme, jak by si mohl ty ruce zahřát a jako jediná možnost se ukazujou roušky. Jo roušky na pusu, co jsme si koupili na začátku tohodle motorkovýho výletu, si Adam právě nasazuje místo rukavic na ruce a já se nepřestávám smát. Fakt komická situace. Každopádně sedáme na motorku a pokračujeme zase dál. Za dalších deset minut Adam zastavuje zase a loví z batohu dlouhý kalhoty, protože se už uplně klepe kosou. Já pro změnu zase jenom smrkám.

Po hodině serpentýn v chladnejch horách přijíždíme zase do oblasti, kde je klasickejch 30 stupňů. Tyhle extrémní rozdíly jsou mi stejně záhadou. Ještě před hodinou jsme se klepali kosou a teď se prohříváme na sluníčku u krajnice. Po čtvrt hodině pauzy, kdy jsme si protáhli a prohřáli tělo, pokračujeme zase dál horskejma serpentýnama. Cestou odbočujeme k úzkýmu visutýmu mostu, o kterym Adam někde četl a musíme si ho přejet tam a zpátky. Celý se to třepe a nepřijde mi to uplně bezpečný. Adam si to samozřejmě dost užívá. Pak zase pokračujeme normálně v cestě. Tentokrát z nás pro změnu leje a já se nemůžu dočkat, až budeme v Nha Trang a dáme od motorky chvilku pauzu. Ve chvíli, kdy si představuju, že už tam jsme, nám začne motorka divně klouzat po silnici. Adam okamžitě brzdí a zjišťuje, co se děje. Praskla nám duše. Zase. Tentokrát ale nejsme ve městě, ale uprostřed hor. Díváme se na naše offline mapy a zjišťujeme, že nejbližší město je od nás 20 km. Nic neříkám, ale v hlavě začínám trošku panikařit. Je skoro poledne, je přes 30 stupňů, jsme v horách mimo civilizaci a nemáme s sebou nic, čím bysme to opravili. Nezbejvá nám nic jinýho, než motorku tlačit vedle nás a doufat, že na někoho prostě narazíme. Adam jde s motorkou přede mnou a nikdo z nás nemluví. Oba víme, že to je dost blbá situace a že jsme v pr…Aspoň, že je to z kopce.

Jdeme už čtyři kilometry a pořád nic. Dokonce kolem nás za celou dobu ani nic neprojelo. Totálně z nás leje, ale nezbejvá nic jinýho než jít pořád dál. Najednou vidíme uprostřed těch hor v dálce nějakej malej oprejskanej domek. Nevíme, jestli tam někdo je, ale vkládáme do toho velkou naději. Přicházíme blíž a před domkem sedí několik Vietnamců. Koukaj na nás dost zvláštně, evidentně tady turisty ještě neviděli a rozhodně neumí anglicky. Nejstarší z nich zřejmě chápe i bez vysvětlení, o co se jedná, někam odbíhá, za chvilku přichází s taškou plnou starýho nářadí a dává se do práce. Nemůžu uvěřit tomu, že máme takový štěstí. Stařík opravuje motorku asi pět minut a v tu chvíli přichází mladej vietnamskej pár, kterej tlačí motorku a má ten samej problém. Může mi někdo říct, jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane? Připomínám, že jsme uprostřed hor v domku, kterej rozhodně není opravna. Všichni se celý situaci smějeme a absolutně nechápeme. Stařík má co dělat. Místo houpání v síti a popíjení piva musí opravit dvě motorky. To na dnešek asi neplánoval. Kolo asi za hodinu zalepí, my mu dáváme 40.000 VND (40 Kč) a asi milionkrát děkujeme. Adam se ještě s pomocí slovníku ptá, jestli to vydrží cestu do Nha Trang. To prej určitě, tak super.

Vyrážíme znova na cestu s pocitem velký úlevy. Asi po 6 kilometrech se najednou ozve šílená rána a motorka lítá ze strany na stranu. Adam se nás snaží srovnat a mezitím oba brzdíme motorku nohama. Tak tohle bylo fakt jen tak tak. Málem jsme nabourali nebo leželi pod motorkou. Tentokrát nám praskla celá pneumatika. Byla to fakt šílená rána a my jsme z toho oba dva ještě trošku v šoku. Nicméně začíná zase to samý. Co teď. Zpátky do kopce se nám motorku tlačit nechce, tak se shodneme, že je lepší jít směrem dolů k městu. To je asi 10 km od nás. Už teď víme, že motorku rozhodně nestihneme vrátit včas, ale je to to poslední, co řešíme. Po cestě přemejšlím, co bych jedla, pila, kde bych spala a jak bych se zachovala, kdyby tady nebylo žádný město za 10 km. Rozhlížím se kolem sebe a vidím, jak piju támhle z toho vodopádu a spím pod támhle tím banánovym listem. To mě trošku uklidňuje, ale stejně je mi z toho všeho trošku do breku. Motorku tlačíme asi dalších 5 km. Jsme dost vyčerpaný a celou dobu skoro nemluvíme. Za celou dobu žádná chajda, žádnej stařík s nářadím. Najednou kolem nás projíždí nějaká stařenka na skútru a zastavuje kousek od nás. Jde k nám a dívá se, co se stalo. Snažíme se komunikovat pomocí citoslovců a mácháním rukama. Po pár minutách jsem pochopila, že si mám sednout k ní na motorku. Na Adama ukazuje, že si má sednout na tu naši a jet pomaličku za ní. Tak jedeme. Asi za půl hodiny přijíždíme do města a já cejtim zase velkou úlevu. Babča mě vysazuje u ní v „restauraci“, dá mi ledovou colu, posadí mě k větráku a Adama bere do nejbližší opravny. Já tam sedím s colou v ruce a říkám si, jak umí bejt lidi hodný. Že to prostě jde a že si nedokážu představit, že bysme ji nepotkali. Určitě bysme to zvládli, protože by nám nic jinýho nezbylo, ale tohle nám fakt hodně pomohlo.

Za chvíli za mnou přichází i Adam a čekáme spolu, než motorku opraví. Musí totiž prej vyměnit celý kolo. Bude to trvat dvě hodiny a bude to stát 200.000 VND. Babča se nás ptá, jestli chceme něco k jídlu, ale my moc nerozumíme, co nám přesně nabízí. Říkáme, že je nám to jedno, že cokoliv s nudlema (Bún) bude ok. Za chvíli nám nese něco jako Pho Bo. Chutná to divně, není tam žádná zelenina ani bylinky, nudle jsou slepený, ale upřímně je nám to uplně jedno. Jsme rádi, že nemáme hlad. Aby se nám líp čekalo, babča nám pouští v TV místní Óčko. Hrajou takovej vietnamskej popík a všechno zní stejně. Baví nás hlavně klipy, který jsou všechny o tom, že někdo umřel, odešel nebo zmizel a zpěvák nad tím projevuje emoce. Je to sranda pozorovat, ale to čekání mi přijde nekonečný. Do půjčovny v Nha Trang píšeme SMS v angličtině, že motorku vrátíme o něco později, tak snad si to přečtou a bude to ok.

Když je motorka opravená, babča nám to přijde říct a my jí platíme polívku a colu. Dost nás natáhla, protože za dvě polívky a 2 coly chtěla 120.000 VND, což je ve Vietnamu fakt dost, ale vzhledem k tomu, že nás zachránila, tak to nehodláme řešit. Moc jí děkujeme a vyrážíme na cestu. Snad už bude všecko bez problému. Posledních 40 km se nám zdá už jako utrpení. Každou minutu se zvedáme a nadlehčujeme. Bolí nás strašně zadky, nohy i záda. Jsme dost rozbitý a k tomu ještě ta dnešní story. Konečně přijíždíme do půjčovny a mně se definitivně uleví, že jsme to zvládli. Ptají se nás na to kolo, ale vzhledem k tomu, že je celý vyměněný a nový, s tím nemaj problém. Prej jsme s tím asi jeli moc daleko za město. No, kdyby věděli, že jsme na tom ujeli přes 800 km a nejvíc po prériích a kamenech, tak by se asi ani nedivili, že se to stalo. To jim ale samozřejmě říct nemůžeme. Děkujeme za půjčení a řešíme co teď. Máme asi 8 hodin do odjezdu vlaku směr Ho Chi Minh City (Saigon) a nevíme, jestli si krosny vzít z hotelu, kde jsme je měli během výletu, už teď. Nakonec si je bereme, ať se nemusíme už vracet.

Chceme se jít vykoupat na pláž, ale nemáme se pak kde vysprchovat, tak nakonec nejdeme. Přece jenom pak bejt od tý soli přes noc ve vlaku je nic moc. Nakonec dostáváme chuť na to výborný Bún Thit Nuong, co jsme měli minule, tak jdeme tam. Táhneme se tam i s těma krosnama asi 2 km, a když tam konečně přicházíme, máme fakt dost. Objednáváme dvě velký porce, dáváme k tomu studený pití a cejtíme se zase skvěle. Hodnotíme dnešní den jako dost vyčerpávající, ale jsme rádi, že budeme mít na co vzpomínat. Teď už se mi to vzpomíná, když to dobře dopadlo, ale nechci si fakt ani domyslet, co by se stalo, kdyby nebyl stařík a babča. Pořád nám zbývá asi 6 hodin do odjezdu a my už nevíme, co dělat. Jsme dost unavený na cokoliv, tak si jdeme sednout do místního KFC. Kupujeme zmrzlinu, abysme dostali heslo na wifi a zabíjíme tady 2 hodiny. Kolem 7 večer se přesouváme na jídlo, který nám doporučil zase Čech ve Vietnamu. Je to grilování na ulici, kde vám přinesou vlastní gril, naložený maso podle výběru a pak už se obsluhujete sami. Objednáváme si maso hovězí, žabí a krokodýlí a zeleninu. Na stůl nám za chvíli obsluha přinese gril z kamene, olej, zeleninu a všechny druhy masa s chilli omáčkou. Grilujeme a dáváme se do řeči s majitelem. Je to napůl Kanaďan, takže mluví fakt dobře anglicky a my máme radost, že si můžeme s někým takhle dobře popovídat. Ptáme se ho na spoustu věcí a mezitím grilujeme. Pak se s náma loučí a my ochutnáváme všechny druhy masa. Ty omáčky jsou dost ostrý, takže můj první dojem ani necejtim, ale pak zjišťuju, že žába i krokodýl chutnaj jako kuře. Krokodýl trošku něco mezi rybou a kuřetem, ale chutná mi to prostě podobně. Je to ale všecko moc dobře dochucený. Adam během grilování stíhá vypít asi 5 piv značky Tiger, já jenom dvě. Za všechno platíme necelých 200.000 VND a vyrážíme už směr nádraží. Sice nám to jede až za dvě hodiny, ale už nemáme co dělat. Na nádraží je aspoň wifi, tak trávíme čas na ní a dáváme vědět našim, že jsme ok.

Vlak jede na čas a my zalejzáme do svýho kupé. Jedou s náma dva Vietnamci a vypadaj, že jsou v pohodě a že se i vyspíme. Kupé jsme si koupili se soft bed a vypadá trošku jinak než ty, co jsme měli před tím. Tohle má kožený matrace a na nich je teprve prostěradlo. Už teď mi je jasný, že budem na tomhle povrchu celou noc klouzat. Všechno je nám ale naprosto jedno, protože jsme rádi, že jsme ve vlaku a že máme kde spát. Až se ráno probudíme, budeme v Saigonu, kde bysme se měli potkat s Kamu! Hned jak se uvelebím, tak usínám. Dneska byl fakt šíleně náročnej den.

K.

PS: Z tohodle dne nemáme moc fotek, nějak jsme na ně v tom zoufalství nemysleli..Dodávám tak aspoň pár fotek z mobilu, i když v horší kvalitě..

Did you find apk for android? You can find new Free Android Games and apps.