#AdekSKatlouNaTripu, 15. díl
Přejezd z Mui Ne do Dalatu, prasklá pneumatika, vodopády a k večeři střeva místo masa
16.3.2015
Ráno klasicky balíme ten šílenej bordel, co v pokoji je, dáváme věci do batohu a vyrážíme směr Da Lat. Nejdřív se musíme kus cesty vrátit, ale pak konečně nabíráme trošku rychlost a míříme do horskejch serpentýn. Cesta je teda upřímně dost šílená. Neustále kličkujeme mezi dírama v silnici a dost z toho bolej nohy i zadek, jak pořád nadskakujeme. Přijde mi, že je to nekonečný, ale najednou vyjíždíme v nějakym městě. Konečně. Hned jak vjedeme do města, praskne nám pneumatika u motorky. Jako nevim, kdo se nad náma slitoval, ale ani si nechci představovat, že by se to stalo třeba hodinu zpátky v těch horách, kde není nikde nikdo. Takhle na nás hned místní začnou pokřikovat a naznačovat nám směr, kterým máme motorku tlačit. A fakt že jo. Po pár metrech Adam motorku dotlačí k chlapíkovi, co tam má na zemi nářadí a před sebou nějakej skútr na opravu. Neskutečný štěstí. Anglicky samozřejmě neumí, ale stačí ukázat na kolo, udělat pár citoslovců jakože to prasklo a hned ví, co má dělat. Mezitím k nám přišla nějaká rozkošná stařenka, posadila nás do stínu a přinesla nám čaj. Sice je horkej čaj to poslední, co v tom vedru chceme pít, ale přijde nám to neskutečně milý, takže čaj vypijeme a babča je spokojená.
Během půl hodiny nám šikovnej pán nějak zalepí to kolo a my můžeme zase pokračovat v cestě. Když se ho ptáme, co za to chce, nějak se nemůžeme pochopit. Píše nám do telefonu číslo 15,000 VND (jako 15 Kč), ale přijde nám to strašně málo, tak mu dáváme s pocitem, že se přepsal 150.000 VND (150 Kč). To začne chlapík šíleně kroutit hlavou, máchat rukama a vysvětluje, že fakt myslí těch 15.000 VND. Přijde nám to neskutečný, ale je to tak. Asi tisíckrát mu děkujeme, babče taky a jedeme dál. Máme před sebou vodopády Pongour, který jsou po cestě do Da Latu skoro povinná zastávka. Jsou od místa, kde nám prasklo kolo jenom kousek, takže za chvíli zastavujeme na parkovišti, platíme parkování a vstupný (dohromady 25.000 VND) a vyrážíme. K vodopádům vede několik cest a vůbec nevíme, kterou se vydat. Na nějakou se teda dáváme a nakonec zjišťujeme, že to byla ta nejdelší. Klasika. Proč si to kolem jedný odpoledne, když paří nejvíc sluníčko trošku neprodloužit. Každopádně asi za 10 minut vidíme vodopády a je to krása. Spousta lidí nás upozorňovala, že Pongour vodopády maj v tomhle období málo vody, ale nám se i tak líbí. Samozřejmě to musí bejt ještě o dost hezčí, když tam protejká víc vody. Chvíli odpočíváme a pak chceme udělat pár fotek s vodopádama. K tomu musíte ale přeskákat a přelézt přes pár kamenů a pak teprve může vzniknout nějaká hezká fotka. Adam skáče jakoby nic a asi za sekundu je tam, kde chce bejt. Mně všechno trvá asi desetkrát dýl a Adam ze mě roste. No co, prostě se bojim, že se někde rozmáznu. Nakonec tam doskáču taky a považuju to za horolezeckej výkon. Adam rozhodně ne. Děláme pár fotek, kocháme se naposledy výhledem a vyrážíme zase zpátky na cestu.
Hned jak vyjíždíme z parkoviště, řešíme, kde se najíme. Celej den jsme nic moc nejedli a už by to fakt něco chtělo. Projíždíme nejbližším městem a hledáme nějakou možnost. V těch menších městech je to dost problém, protože těch míst moc není a navíc nerozumíme těm nápisům na budovách. Těžko proto říct, jestli jsme už pár restaurací neminuli. Po půl hodině hledání zahlídneme ceduli s jídlem. Vzhledem k omezenejm možnostem neváháme a hned tam zajíždíme. Nikdo tam sice není, ale vypadá to na docela útulnou kavárnu, kde i vaří. Obsluha se neskutečně usmívá a moc nechápou, co tam děláme. Podle mě jsme první turisti, co k nim kdy zavítali. Hned nám nesou lístky a já z těch jídel absolutně nic nepoznávám, protože je to celý ve vietnamštině. Jediný, co mi něco říká, je Bún Thit Nuong (to si pamatuju z Nha Trang), tak si to dáváme s Adamem oba. K tomu objednáváme na klasiku dvakrát Ca Phe Sua Da a jsme spokojený. Jídlo sice není ani zdaleka tak dobrý, jako to v Nha Trang, ale jsme rádi za cokoliv. Navíc k tomu je místo nudlí rejže, tak aspoň nějaká změna. Děkujeme, platíme a vyrážíme na další vodopády.
Tentokrát to jsou vodopády Elephant. Asi půl hodiny bloudíme, vracíme se pětkrát přes stejnou silnici, ale nakonec se nějak záhadně objevíme na parkovišti. Vietnamci si celkově moc nepotrpí na nějaký značení zajímavejch míst. Prostě když to chceš vidět, tak si to sám najdi. To dá rozum. Platíme 20.000 VND a jdeme k vodopádům. Jestli ty vodopády před tím byly horolezectví, tak tohle neumím pojmenovat. Dolů vedou dost strmý jakoby schody z kamenů, vedle kterejch je zábradlí. Ty kameny jsou ale děsně vysoký a vůbec to vlastně nepřipomíná schody. Dává nám to celkem zabrat dolů, ale opět to za to stojí. Tenhle vodopád se nám líbí rozhodně víc, než ten předchozí. Asi to množství vody fakt dělá hodně, protože tenhle je fakt vysokej a valí se z něj neskutečná masa vody. Chvíli se kocháme a pak zase chceme udělat fotky. Scénář se opakuje, akorát tady je to ještě tak desetkrát horší. Adam ze mě má fakt docela srandu, ale já se hrozně bojim seskakovat a šplhat po obřích kamenech. Tak pardon. Dokonce mi musí z jednoho kamenu pomáhat dolů nějaká cizinka, která je asi tak o půlku menší než já. Trapas. Každopádně fotky nějaký máme a je čas vyrazit zas na cestu. Přece jenom už je docela dost hodin a my máme před sebou ještě tak hodinu cesty do Da Latu.
Máme štěstí a až do Da Latu se jede krásně. Ano, máme dětskou radost z klasický asfaltový cesty bez děr. To, že přijíždíme do města, jsme poznali docela snadno. Ochladilo se asi o deset stupňů. Docela zmrzlý přijíždíme na první křižovatku a řešíme hotel. Klasicky otevírám aplikaci na mobilu a hledám nejbližší hotel za rozumnou cenu. Ukazuje mi to 200 metrů, tak snad to bude něco normálního. Slečna na recepci nabízí pokoj za 350.000 VND na noc a my ho chceme vidět. Je to malej pěknej pokojíček a já se ptám, jestli je to ten nejlevnější, co mají, že jsem v aplikaci viděla nějaký za 300.000 VND. Slečna nás nakonec vede do většího pokoje a nabízí nám ho za cenu z aplikace, takže dohodnuto a bereme dvě noci. Házíme věci do pokoje, sedáme zpátky na motorku a hned vyrážíme do města na jídlo. Jsem zvědavá, jaký jsou místní speciality.
Jídlo se nakonec ukazuje jako největší problém. V centru města je hodně stánků se street foodem, ale většina z toho je sea food, kterej moc nejíme (takhle zpětně si nadávám, že jsem to nejedla!). Kromě mušlí se tu hodně prodávaj ještě různý věci na špejli a polívky z ryb. Na nic z toho nemáme moc chuť, ale vybíráme pár druhů masovejch špízů. Vybraný věci nám paní ogrilovala a dala do krabičky. Sedáme si na ulici a jdeme jíst. Bereme si každej jednu špejli a Adam to po prvním rozkousnutí plive ven. Prej to není maso, ale nějaký vnitřnosti. Já proto zkouším to kuřecí. Sice to neplivu ven, ale radši nechci vědět, co to je. Děsně to křupe a je to dost tučný. Třetí druh masa je nejlepší, ale žádná hitparáda. Takže máme za sebou ochutnávku prvního šílenýho jídla a máme pořád hlad. Sedáme proto zase na motorku a zkoušíme najít něco v okolí. Nakonec zastavujeme v nějaký studentský čtvrti, kde vidíme různý druhy rejže, zeleniny a nudlí za sklem. Navíc tady sedí hodně místních, tak to nemůže bejt špatný.
Objednáváme si oba rejži a od každýho druhu jídla trošku. Všechno je fakt dobře dochucený, ale pořád nemůžu u spousty věcí přijít na to, co to vlastně je. Strukturou mi to přijde trošku maso, ale chuťově moc ne. Nakonec zjišťujeme, že jsme ve vegetariánský restauraci. Platíme krásnejch 45.000 VND a vyrážíme zpátky do hotelu. Na chodbách trošku bloudíme, protože je to obří komplex s milionem chodeb, ale po pár minutách jsme v pokoji. Dáváme sprchu, NEnařizujeme budík a jdeme spát. Zejtra nás čeká prohlídka města, tak se dost těšim.
K.
