#AdekSKatlouNaTripu, 13.díl

Popáleniny dvacátýho stupně, stádo krav a nekonečná cesta do Mui Ne

14.3.2015

Ráno probíhá klasická vstávačka, balení a check-out. Snažím se přitom odevzdávání klíčů se slečnou z recepce vést nějakou malou konverzaci, ale ona se na všechno jenom usmívá a říká thank you. I na otázku, jestli je poblíž nějaký dobrý místo na snídani. Nakonec si teda jenom bereme pasy, říkáme taky thank you a vzdáváme možnost, že by nám s nečím poradila. Bereme helmy, mažeme se pořádně opalovákem a vyrážíme směr Mui Ne. Cestou z města ale ještě zastavujeme na snídani. Já obstarávám čerstvou šťávu z cukrový třtiny (Nuoc Mía) a vietnamský Ca Phe Sua Da a Adam řeší o pár stánků dál nějaký snídaňový Bánh Mí. Na plastovej stoleček dostávám nejdřív kafe, k němu jako bonus ledovej čaj (ten tady dostanete dost často zdarma – někde ledovej a někde horkej) a čekám ještě na třtinovou šťávu. Třtina se totiž naláme a nechává se pak potom několikrát projet lisem. Dělá se přímo na místě a tak máte záruku, že máte na stole to nejčerstvější, co může bejt. Asi bych tu šťávu ale pila s daleko větší chutí, kdyby si u toho slečna ze stánku nestihla asi pětkrát odflusnout, podloubat se v nose a pak znova sáhnout na tu třtinu. Snažím se dělat, že jsem to neviděla a platím dohromady za tohle všechno 30,000 VND (30 Kč). Adam mezitím přinesl dvě Bánh Mí za 40,000 VND a tak si jdeme vychutnat naši královskou snídani za sedumdesát korun.

Přecpaný, ale nejspokojenější vyrážíme na cestu. Začátek cesty je největší paráda. Všude samá asfaltka, nikde nikdo a my si to užíváme. Všude běhaj totiž jenom zvířata. Nepotkáváme skoro žádný motorky ani lidi, ale zvířata tu jsou všude. Ovce, krávy a kozy nám choděj neustále přes cestu. Je to vtipný. Uplně jinej svět. Cestou zastavujeme u takovejch obřích balvanů, děláme fotky a pak se znova mažeme třicítkou. Jenom za tu hodinu mě totiž dost pálej stehna a Adama zase ramena. Pokračujeme další dvě hodiny totálníma prériema (Adam se pak někde dočetl, že je to snad nejsušší oblast celýho Vietnamu) a i přes to, že jsme se dvakrát mazali, tak jsme totálně spálený. Je to takovej ten stav, jak cejtíte, že jestli na vaše stehno ještě na sekundu zasvítí sluneční paprsek, tak vám to stehno shoří. S tímhle pocitem ale musíme oba dva jet do tý doby, než nevyjedeme z tý prérie. Takže asi po hodině konečně stavíme někde na hlavní silnici u malýho krámku. Ten krámek stojí uprostřed ničeho a já absolutně nechápu, kde se tam vzal, ale jsem za něj vděčná, jako nikdy.

Kupujeme si vodu, colu, nějaký sušenky a dobrůtky a já se nešťastně koukám na svoje totálně spálený stehna. V tu chvíli přichází pán z krámku, natahuje nám mezi sloupky svoji houpací síť a pouští nám vodu z hadice, abysme se mohli ochladit. Za celou dobu nic neřekne, protože nám nerozumí, ale usmívá se a rukama nás popobízí k tomu, abychom si odpočinuli. Tohle je neuvěřitelný. O nic neprosíte, ale on to prostě vidí a pomůže. Studenou vodou z hadice si chladím stehna a i když vím, že mi to vlastně vůbec nepomůže, tak v tu chvíli je mi nejlíp. Namáčíme si pak ještě hlavu, Adam i ramena a leháme si na chvíli do sítě. Po chvíli odpočívání se znova mažeme a bereme si na sebe (v tom šílenym horku) bundy, protože nic jinýho s dlouhym rukávem nemáme. Jako poděkování si kupujeme ještě dvě vody a sušenky a vyrážíme s velkým díkem dál na cestu. Já si stehna na motorce schovávám pod Adamovu bundu a jestli mi vykoukne jenom kousíček kůže, tak se asi rozbrečím. Už chápu, proč maj Vietnamci rukavice, dlouhý kalhoty a dlouhý triko, když řídí. Teď už fakt jo.

Máme teď dvě možnosti. Buď můžeme jet po pobřeží nebo vnitrozemím. Škoda, že neexistuje možnost jet stínem. Chceme hezčí cestu, tak volíme pobřeží. Hezký pláže, zálivy, zátoky a tak, že jo. Zní to moc hezky, ale přesně do tý chvíle, než zjistíme, že podél celýho pobřeží vede písečná cesta, po který nemůžeme jet víc než rychlostí deset kilometrů za hodinu. Občas se dokonce z tý písečný cesty stává cesta kamenná, takže jsou všude jenom kameny a výmoly. Po deseti kilometrech, který jsme jeli přes hodinu (to potvrzuje i tu naši rychlost), jsme dojeli k celkem opuštěnýmu rybářskýmu molu a udělali tam pár fotek. Připadala jsem si na tom mole jak na konci světa. Bylo to tam nádherný, ale vzhledem k mejm popáleninám se moje stehna nemohla takhle dlouho zdržovat na sluníčku. Takže pár fotek lodiček, pár fotek na mole, dvě selfíčka a jedeme dál. Mám pocit, že v dálce vidím asfaltku a tím i konec našeho utrpení. Jenže se pletu. Teď nás místo písku čeká 15 km rozestavěný cesty podél pobřeží. Abych přiblížila i tuhle cestu, tak si představte, že jedete vždycky dvacet metrů po nádherný nový silnici a každejch dvacet metrů je zase písek. Do toho všeho jsou na tý cestě pořád nějaký bagry, stroje a nářadí, takže musíme kličkovat. Staví se tady totiž na pobřeží resorty, takže se k nim staví i cesta. Upřímně mě každou minutu přepadal pocit, že ta cesta nikam nevede a že se budeme muset po těch dvou šílenejch a prokličkovanejch hodinách vrátit zpátky a jet vnitrozemím. Naštěstí ale cesta konec neměla a my vyjeli správně. Za celou cestu jsme mimochodem nepotkali jinou motorku a bylo to celkově dost vyčerpávající. Hodně ostrý sluníčko v kombinaci s popáleninama na nohou a nadskakováním na motorce kvůli hrbolům není prostě žádná hitparáda. Hned jak končí cesta šílenství, tak si ale říkáme, jaký máme vlastně štěstí, že jsme to pobřeží vůbec viděli a zažili to takhle. Za pár let tam totiž budou obří hotely, luxusní cesty a uměle vysázený palmy. To už nebude Vietnam.

Navigace mi slibuje lepší cestu, já opět vnitřně jásám a opět zbytečně. Následuje totiž pro změnu cesta pouští, kde nám povrch nedovolí jet zase víc než těch patnáct kilometrů za hodinu. Všude je hodně děr a nerovností, takže máme každou chvíli nohy na zemi a snažíme se to nějak obejít a pak zase trošku popojet. Pak se třeba zase poštěstí a máme tři sta metrů v pohodě úsek. Ale zase cestou vidíme solný pláně, pouště, zvířata a takovej ten klasickej život uprostřed ničeho. Je to krásný. Všechno tohle ale pak završí scénka, kdy já slezu z motorky, abych se podívala, jestli tím pískem zvládneme projet a z ničeho nic se před náma zjeví stádo asi padesáti krav. Já samozřejmě hned odbíhám, protože se jich bojím, ale Adam sedí na motorce a nemá jinou možnost, než zůstat tam, kde je a počkat, až kolem něj projdou. Mám z toho největší záchvat smíchu, protože mi to přijde naprosto absurdní situace a Adam se jenom lehce usmívá. Přiznává se, že mu to dvakrát příjemný teda nebylo, ale za chvíli se tomu dost smějeme už oba dva. To prostě jinde nezažiješ:D Po chvilce vyjíždíme v nějaký vesnici a máme hlad. Sedáme si u prvního pouličního stánku a prosíme o dvě porce toho Bún Chá, co paní nabízí. Není moc komunikativní, ale začíná nám jídlo připravovat. Její dcera pak griluje maso. Moc možností tu upřímně k jídlu není, takže jsme rádi za tohle. Pak vidím, že tam paní balí naprosto překrásný a obrovský fresh závitky do rejžovýho papíru se sezamem, tak rovnou prosím o jeden. Dohromady platíme asi 35,000 VND, což je asi to nejlevnější, co jsme tady zatím měli a asi i mít budeme. Jídlo nebylo špatný, ale nebylo to rozhodně to nejlepší, co jsme jedli. Kousky masa, nudle, bylinky, vejce a chilli omáčka. Závitek už ale nezvládáme, tak ho bereme s sebou.

Konečně začíná i celkem normální cesta a já na chvíli zkouším řídit. Moje stehna sice protestujou, ale Adam si potřeboval aspoň na půl hodiny odpočinout. Je to jednoduchý a navíc jedu na silnici sama. Ve chvíli, kdy se ale blížíme do centra Mui Ne, to Adamovi vracím. Na ten jejich provoz zvyklá nejsem a nerada bych se po dnešku ještě někde vybourala. Pomalu se stmívá a my nemáme zamluvenej žádnej hotel. Chceme zastavit a nějakej vyhledat, ale jak tak vyjedeme ze zatáčky, tak se nám najednou rozprostře naprosto nádhernej výhled a my zapomínáme na tu šílenou cestu, na popáleniny na těle i na to, že nemáme kde spát. Všude jsou rybářský loďky a za nima zapadá sluníčko. Nic krásnějšího jsem dlouho neviděla. Jenom tam tak hodinu sedíme, jíme skvělej závitek s chilli omáčkou a koukáme, dokud slunce nezapadne úplně. Já mezítím jdu ještě ze schodů dolů přímo k lodím a zjišťuju, že místo písku a kamínků tvoří povrch „pláže“ jenom rozdrcený mušle a mrtví krabi. Což potvrzuje to, že je Mui Ne město rybářů, mořskejch plodů a všelijakejch ryb. Prázdný mušle vidíte i cítíte všude. Škoda jenom, že je to dost turistický místo. Dojem z nádherný atmosféry nám totiž trošku kazí spousta lidí a malá holčička, která nám nabízí předražený mušle. Když si mušle odmítáme koupit, holčička na nás začne něco křičet a značne bejt dost nepříjemná. Neskutečný. Chápu, že se snažej vydělat na turistech zřejmě její rodiče, ale trošku slušně by se chovat mohla.

No a teď nám jenom zbývá najít si nějakej hotel. Klasicky otevírám aplikaci v mobilu a hledám nejbližší cenově přijatelný ubytování. To bohužel přímo v Mui Ne ale není, tak hledám i kousek dál a něco jsem tam našla, tak snad budou mít volno a nebude to stát milion. Přijíždíme k hotelu a já jdu rovnou na recepci. Ptám se, jak se u nich cenově pohybujou pokoje. Slečna začíná klasicky dost vysoko. Chce 950,000 VND za jednu noc. To se asi zbláznila, tak se ptám na jinej pokoj. Nabízí mi levnější za 750,000 VND, ale to mi přijde pořád dost drahý. Chci po ní dvě noci v levnějším pokoji za 600,000 VND. Chvíli kroutí hlavou, že jsem se zbláznila já, ale pak stejně kejve, že teda jo. Než kejvnu ale definitivně i já, tak chci pokoj nejdřív vidět. Slečna bere klíček a jdeme se na něj podívat. Cestou mi přes nohy ale dvakrát přeběhne krysa a pokoj je v přízemí. To prostě nedám. Ptám se na pokoj ve vyšším patře a nakonec se teda domlouváme na pokoji s výhledem na moře a bazénem za 840,000 VND na dvě noci. Jsem spokojená. Další důkaz toho, že smlouvat jde i u cen v hotelu. Adamovi tohle smlouvání zas tak dobře nejde, takže vždycky mlčí a je mu to celkem jedno. On by klidně spal i v tom přízemí totiž a dávno by to neřešil.

Po příchodu na pokoj ze sebe sundaváme oblečení a zjišťujeme stav našich popálenin. Umírá mi krk, stehna a kotníky. Adam má největší problém s ramenama a s krkem. Mažeme se měsíčkovou mastí a ležíme nehybně na posteli s pivem za 12,000 VND z mini baru v ruce. Probíráme, jak neskutečná cesta to byla a smějeme se tomu. Počasí, trasa, různorodý povrchy, různý lidi, různý zvířata. Ujeli jsme 140 km a trvalo nám to celej den. To nám snad ani nikdo nemůže věřit:D Jdeme spát a zejtra nás čeká relaxační den. Už se ho nemůžu dočkat, snad ty nohy přestanou pálit.