AdekSKatlouNaTripu, 12.díl:
Odjezd z Nha Trang a prvních 100 km našeho skútr tripu
13.3.2015
Ráno se budíme kolem osmý a Adam mi vypráví historky, který mu vyprávěla Eva s Tomášem. Myslela jsem si, že jsme na tom s naší cestou vlakem byli špatně, ale jejich devatenáct hodin ve sleeping busu nebo ve vlaku na hard seat (ta dřevěná lavice do pravýho úhlu, ve který jsem měla problém jet dvě hodiny), to je jinej level. Takže vlastně my můžem bejt rádi, že nás potkalo jenom tohle. Dáváme nabíjet veškerou elektroniku a jdeme na snídani. Milujeme s Adamem hotelový snídaně. Vždycky tam sedíme aspoň dvě hodiny (pokud to teda stojí za to). No a tohle stálo. Vajíčka, slaninka, nudle, omelety, tousty, med, tuna ovoce, kafe, džus a tak dále. Během našeho snídaňovýho dýchánku ochutnáváme snad všechno a jíme, dokud uplně nepraskáme. Zase ale nejsme klasický Češi, co si nabalej máslo a pečivo do kapes, aby si nemuseli kupovat svačinu. Pak jdeme klasicky balit krosny a vytřídit věci, co si chceme vzít s sebou. Budeme mít totiž jednu motorku, tak nemůžeme mít každej krosnu. Bereme proto jenom Adamův klasickej batoh. Pro dva lidi na šest dní. Jeden z těch lidí je holka, která zjišťuje, že si vlastně nemůže vzít nic, když dvě třetiny batohu zabírá elektronika. Hodně (jakože fakt hodně) se uskromňujeme a cpeme to do batohou. Nejsem s množstvím věcí, co mám s sebou vůbec spokojená. Všecko máme připravený, zbejvá si zapnout body belty (naše ledvinky na doklady a peníze) na břicho a vyrazit. Jenže je nemůžeme už nějakou chvíli najít a začínáme celkem panikařit. Jdeme na chodbu a jdeme se zeptat uklízeček, kdo u nás uklízel, že se nám ztratily věci. Nikdo nám samozřejmě nerozumí, tak jdu dolů na recepci a Adam zůstává nahoře. Recepční říká, že to zjistí, ale že to neni možný, že se jim tam nikdy nic takovýho nestalo. Jdu nahoru s tím, že počkáme na recepčního a když přicházím do pokoje, Adam sedí s body beltama na posteli. Schovali jsme je tak pečlivě, že jsme je sami nenašli. Byly zamotaný v peřinách. Ještě, že už odjíždíme. Trochu trapas, že jsme tam udělali z uklízeček zlodějky a vyhrotili jsme půlku hotelu, aby nám našli naše věci. No ale tak měli jsme tam pasy, tak tu naši paniku i zpětně pořád celkem chápu. Oni doteď určitě ne:D
Jdeme na check-out a vyzvednout si motorku. Já mezitím vyzvedávám ještě naše oblečení z prádelny před hotelem. Za 60,000 VND (60 Kč) vypráno a navíc ještě vyžehleno! Neskutečná paráda! Kdyby to bylo takhle levný i u nás, tak vůbec neperu a nežehlim doma (tam sice peru, ale stejně žehlí Adam, takže to zas tak hrozný nemám). Při check-outu nám recepční (ten co jsem mu před pár minutama oznámila, že u nich v hotelu kradou) nám oznamuje, že pro náš žádnou motorku nemaj. Neni schopnej nám vvysvětlit z jakýho důvodu, ale prostě tam neni. Zřejmě na to slečna včera zapomněla. Paráda. Nemít motorku je rozhodně ten nejlepší začátek tripu na motorce, že jo:D Ve Vietnamu půjčujou motorky ale uplně všude, tak předpokládáme, že to nebude zas takovej problém. Vycházíme před hotel a jdeme do první půjčovny. Ptáme se na motorku na šest dní. Prej to neni problém a za den si účtujou 80.000 VND. To je přesně o 50,000 VND míň, než měla stát ta v hotelu. Všechno zlý je prostě k něčemu dobrý. Platíme, necháváme tam Adamův řidičák, krosny si na celou dobu necháváme v úschovně v hotelu, bereme batoh a vyrážíme na cestu. Plán nemáme. Víme sice, jaký města chceme vidět (inspirovali jsme se dost okruhem od Tomáše), ale časovej rozpis jsme si nedělali. Pojedeme a až se nám bude chtít, tak zastavíme.
První zastávka je na pumpě. Bereme plnou nádrž (cca 4 litry) za 70,000 VND a pak začíná to pravý dobrodružství. Adam si musí zvyknout na silniční provoz ve Vietnamu. Kdo nezažil, nepochopí. Je to neskutečný šílenství. Všude milion motorek, žádný pravidla. Prostě musíte jet a ono to nějak dopadne. Je to stejný jako s přecházením silnice. Když budete zastavovat, bude to vlastně mnohem horší. Oni tu situaci vždycky nějak vyřešej. Adam je z toho celkem nesvůj, ale zároveň se tomu fakt směje. Občas se na vás někdo špatně podívá, občas na vás někdo zatroubí, ale ono se to v tom chaosu ztratí. Když vyjíždíme z města, provoz je mnohem lepší. Nikde nikdo a my si jedeme po silnicích skoro sami. Každopádně zjišťujeme, že platí právo většího, což znamená, že kamiony, auta, autobusy..No prostě všichni maj předsnost. Stává se nám proto dost běžně, že za náma jede třeba kamion a ne že by brzdil, když nás vidí, on jede dál a my musíme uhnout. V praxi to znamená přesně to, že vždycky jste nucený uhnout někam na krajnici nebo kamkoliv, kde je místo. Musíte prostě zmizet z tý silnice, když nechcete, aby vás převálcoval kamion. Třeba do příkopu. Je jim to uplně jedno. Další problém je, že stav silnic ve Vietnamu. Není z mýho pohledu uplně nejlepší. Na některejch úsecích teda jsou nádherný nový silnice (třeba tak stokrát lepší než D1), ale tipuju, že na naší cestě budou jenom ty šílený prašný cesty plný hrbolů, šílenejch děr v silnici a kamenů. Všechny kamínky a prach máme hlavně v obličeji a konečně chápeme, proč má každej ve Vietnamu na motorce roušku. Zastavujeme v nejbližším městě a kupujeme si taky dvě. Vybíráme samozřejmě ty nejvíc barevný a jedna stojí 6,000 VND. Vtipná cena.
Zároveň máme i hlad, tak se snažíme najít nějaký místo s jídlem. Je to ale malý městečko a moc toho tady na výběr není. Jdeme do prvního vchodu, kde to vypadá, že by se tam mohlo i vařit (tipujeme podle Pepsi lednice a dvou stolů bez lidí). Všude jsou akvárka s rybama a nezdá se mi, že by tady vařili něco jinýho, než rybí políkvu, kterou maj napsanou u vstupu. U stolů nikdo nesedí a paní neumí ani slovo anglicky. Její syn taky ne. Takže se ptáme na jistotu a chceme Bún Chá. Paní kejve, jakože rozumí, ale my si tim nejsme uplně jistý. Ukazujeme na akvárko, že nechceme rybu, že chceme prase. Kejve, že jo. Tak si jdeme sednout a čekáme. Objednáváme si ledový pití, protože je asi čtyřicet stupňů a jsme trošku nervóní z toho, co nám přistane k jídlu. Necejtim tady nikde vůni grilovanýho bůčku, takže mám takovej skromnej tip, že to bude ta polívka. No a taky že jo. Paní nám přinesla Bún Cá, takže kotel kapří polívky. Né, že bych ji nechtěla už dlouho ochutnat, ale prostě jsem zrovna v tom šílenym vedru horkou polívku jíst nechtěla (i když vím, že je to zdravý, srovnávat teplotu a tak). Polívka nebyla špatná, smažený kousky kapra byly fakt skvělý. Bylo tam ale málo bylinek a zeleniny. Za to tam byl za mě trošku navíc ananas. Adam polívku dojídá, já to v půlce vzdávám. Celou dobu na nás hlavně kouká celá rodina, protože u nich zřejmě žádnej turista nikdy nebyl a pořád se na nás usmívaj. Tu půlku jsem snědla hlavně kvůli nim, aby jim to nebylo líto. Strašně ze mě leje a piju ledovou Pepsi. V tuhle chvíli je vychlazený pití největší spása. Platíme asi 50,000 VND i s pitím a moc děkujeme. Podle mě z nás maj fakt Vánoce. Smějou se a mávaj, jako kdyby od nich odjížděla královská rodina.
Sedáme zase na náš nadupanej stroj a pokračujeme. Většinu cesty jedeme po pobřeží a dost často zastavujeme, abysme udělali fotky. Všude jsou totiž krásný zálivy, opuštěný pláže a krásný výhledy. Jednoznačně nejhezčí byl rybářskej záliv Vinh Hy, kde po celym zálivu byly zakotvený rybářský modrý loďky. Na to jsme koukali tak dlouho, až se začalo stmívat. Nejbližší město je Phan Rang, který je dvacet kilometrů od nás. Sedáme na motorku a Adam se do toho celkem opírá. Máme totiž oba dva už dost otlačený zadky a máme co dělat, abysme vůbec dojeli do města. Přijíždíme do Phan Rang a řešíme hotel. Já otevírám mobilní aplikace na ubytování a hledám podle vzdálenosti od nás a podle ceny. Vybírám pár hotelů a jdeme se do nich podívat. První vypadá z venku jako studentská kolej někde na Strahově a vevnitř ještě hůř. Pokoj nemá okno a do tý malý špinavý místnosti se stova vejde postel a umyvadlo. S úsměvem odmítám a jedeme dál. Tam už se mi líbí. Sice tam zase není okno, ale je to čistý a vejde se nám tam vedle postele aspoň batoh. Za 250,000 VND jsem víc než spokojená, protože jsem opět vyřešila asi o stovku lepší cenu, než byla v aplikacích. Občas je prostě lepší si ten hotel neobjednat, přijet tam a zeptat se na cenu. A věřte, že i o cenu hotelu se dá smlouvat. Tuhle věc budu určitě zmiňovat ještě několikrát. Smlouvala jsem totiž fakt často a všude.
Po ubytování se chceme jít někam najíst. Odmítám jet někam na motorce, protože můj zadek si potřebuje odpočinout. Jdeme pěšky a snažíme se najít nějakej street food. Po pár minutách narazíme na pouliční stánek, kde starší paní griluje nějaký maso. Podává ho s chilli omáčkou, rejží, bylinkama a zeleninou. Objednáváme si dvě porce, dáváme si k tomu dvě piva a jsme nadmíru spokojený. Stánek je evidentně rodinnej, všichni sedí vedle nás u stolu a koukaj na nás. Neumí anglicky, ale dáváme se s nima do řeči. Takový tý ukazovací řeči, kdy spíš dost mácháme všichni rukama, mluvíme česko-anglicko-vietnamsky a doufáme, že si aspoň trošku rozumíme. Nerozumíme si vlastně ale vůbec nic. Vytahujeme proto náš cestovní vietnamsko-českej slovníček a následující hodinu vedeme skvělou konverzaci jenom pomocí slovníku. Je to fakt neskutečně vtipný a za chvíli sedíme všichni u jednoho stolu. Dáváme další pivo, učíme je česky, oni nás vietnamsky a trávíme s nima super večer. Loučíme se (my vietnamsky a oni česky) a jdeme zpátky na hotel. Dáváme sprchu, já beru svojí práškovou duhu, mažu pupínky a jdeme spát. Ujeli jsme dneska asi sto kilometrů a jeli jsme to půl dne. To neni moc dobrá statistika. Jsem zvědavá, kam dojedeme zejtra.
K.
