Kateřina Lustigová - blogerka roku
Want create site? Find Free WordPress Themes and plugins.
#AdekSKatlouNaTripu, 10. díl:

Přejezd do Hoi An, vietnamskej doktor, lampiony a skvělý jídlo!

9.3.2015

Ráno se budíme kolem osmý hodiny a jdeme hned na snídani. Dáváme si omeletu, vietnamský kafe a tunu ovoce. Po snídani jdeme zpátky na pokoj, klasicky balíme a přehráváme fotky na Dropbox (před odjezdem jsme rodičům dali heslo a oni díky nahranejm fotkám maj přehled o tom, kde jsme a co tam děláme). Pak jdeme s krosnama dolů, necháváme je na recepci a jdeme se ještě na chvíli projít. Cestou si dáváme závitky, abysme neměli v autobuse hlad a jdeme zpátky do hotelu. Autobus nám jede v jednu hodinu a stál nás 110.000 VND na osobu. V jednu k hotelu přijíždí pán na skútru a ptá se nás, jestli máme odjezd do Hoi An. Říkáme, že jo a on mává rukou, ať jdeme za ním. Takhle vyzvedává celou ulici a lidi se za nim nabalujou přesně jak ve filmu Forrest Gump.  Po patnácti minutách vyzvedávání nás konečně dovede na místo, kam má přijet autobus. Teda „sleeping bus“, což je podle recenzí nejhorší možnost, jak cestovat po Vietnamu. Recenze mě dost děsej, ale co člověk nezkusí sám, tak nemůže odsoudit. Autobus přijíždí, my nastupujeme, hned u vchodu dostáváme sáček na boty a dovnitř pokračujeme bez bot. Vybíráme si sedačky nahoře u okýnka a za sebou. Adam se tam klasicky nevejde a já to mám tak akorát, abych natáhla nohy. Neni to nijak extra pohodlný, ale prej to jede jenom tři a půl hodiny, tak to určitě zvládnem. Zatím mi recenze připadaj trošku přehnaný. Člověk leží, má svůj prostor a autobus jede. Jediný, co mi trošku vadí, jsou ty deky, ve kterejch se dost určitě bez vyprání vystřídalo tak milion lidí. Klimatizace jede ale naplno a nezbejvá, než deku v zachování zdraví vytáhnout. Ani bych se nedivila, kdybych tu vyrážku měla z těhle dek, pod kterejma při každym přejezdu ležim. No nic, dávám sluchátka do uší, pouštim Prague Conspiracy a jedem.

Cestou projíždíme přes město Da Nang a to znamená, že konečně vidíme moře. V uších mi hraje hudba, já z okýnka koukám na ty nekonečný pláže bez lidí a asi hodinu v kuse se jenom usmívám. Totální nádhera. Během cesty autobus dělá jednu zastávku na půl hodiny a celkově jede pět a půl hodiny z plánovanejch tří a půl. Tušim, že to je přesně to maximum, jaký se dá v tomhle typu dopravního prostředku zvládnout. Když vystupuju, jsem totálně rozlámaná. Člověk už tak po dvou hodinách totiž neví, jak si má lehnout. Po cestě jsem stihla ještě zarezervovat ubytování. Vybrala jsem homestay se snídání. Dáváme krosny na záda, Adam zapíná offline mapy a vyrážíme. Náš homestay je dva kilometry daleko, takže jdeme pěšky a odmítáme cestou asi dvacet taxikářů. Je už tma a naše ubytování je v odlehlejší části města. Není uplně příjemný to hledat takhle večer musim říct. Po chvilce bloudění v temnejch uličkách ale vidíme nápis „Jackfruit Homestay“ a jsme tu. Přivítala nás strašně milá paní a když viděla, jak jsme uřícený, hned nám udělala domácí ledovou citronádu. Tu jsem s Adamem oba vypili na jeden obří lok. Dostali jsme klíče od pokoje a rovnou jsme si zařídili motorku na ráno. Chtěj za ní 110.000 VND na den. Je to trošku víc, než by mělo, ale zase ji budeme mít ráno přistavenou přímo před vchodem.  A upřímně, těch dvacet korun rozdíl nás na takovýhle velký cestě fakt asi nezabije (i když tady za to máte jednu večeři). Během rozhovoru s paní domácí jsem si všimla, že všude po stěnách běhaj gekoni a před vchodem lezou šváby. Výborně. Začínám si pomalu uvědomovat, že jsme oficiálně v tý oblasti, kde bude tahle havěť všeho druhu.

Náš pokoj je dost jednoduše zařízenej, ale pěknej. Trošku mi vadí všudepřítomná plíseň, která je i na stěnách a závěsech a jde dost cejtit, ale je tu obecně hrozně vlhko a nic se s tím nenadělá. Já rozhodně nejsem žádná princezna, ale jsou určitý věci, co mi vadí. Třeba tu plíseň a flekatý ručníky prostě nemusim. Navíc tady v Hoi An je o dost dražší ubytování než jsme měli před tím. Za pokoj jsme platili něco přes 500.000 VND se snídaní, takže skoro o půlku víc, než normálně. Dáváme oba sprchu a jdeme spát. Na zejtřek se hrozně těšim. Hlavně na to jídlo!

10.3.2015

Vstáváme zase kolem osmý hodiny a jdeme na snídani. Jsme tu sami a přijdu si jak někde na chatě u známejch. Snídaně se podává venku na terase. Dostáváme volský oko, ovoce, čerstvý vietnamský pečivo a vietnamský kafe. To kafe nejde nemilovat. Je strašně silný, ale děsně dobrý. Během snídaně přijíždí paní na motorce a předává nám klíčky. Paráda. Taky se paní domácí ptám na místního doktora, protože ty pupínky už mě začínaj lehce znervózňovat. Prej otvírá v jedenáct hodin a někdo od nich nás tam dovede. Po snídani balíme věci s sebou a nasedáme na motorku. Naše první zastávka je benzínka, kde bereme plnou nádrž za 70.000 VND a druhá krejčovství. Četla jsem totiž, že všude v Hoi An si můžete nechat ušít cokoliv za zlomek ceny, než tady u nás. Tenhle druh suvenýru a zážitku dost chci, takže jedeme do krejčovství bratra paní majitelky z homestaye. Krejčovství je tady fakt uplně všude. Všude vidíte viset šaty, sukně, obleky, trička a všude vás lákaj dovnitř. Těžko ale říct, kam zajít, aby vás jako turistu nenatáhli. Já jela do toho, co nám doporučila paní majitelka, protože to je její rodina a hlavně proto, že mi s bratrem navíc dohodla, že mě doveze k tomu doktorovi. Je mi jasný, že hlavní záměr je, abych si tam něco nechala ušít, ale to je fuk. Přijíždíme do jejich krámu a sedáme si ke katalogům oblečení. Adam prochází katalogy a nic nechce. Já hledám na internetu dlouhý sukně a ukazuju tý maličkatý paní, co by se mi líbilo. Kejve, že to neni problém a že si musim vybrat látku. Podle toho se pak odvíjí cena sukně. Vybírám si a konečná cena se vším je něco kolem 500.000 VND. Tuším, že se to dá normálně sehnat  v tomhle městě asi i levnějc, ale už takhle jsem to usmlouvala z původních 700.000 VND. Beru si čas na rozmyšlenou a slibuju, že se vrátíme. Už jenom kvůli tomu, že mě má zavézt k tomu doktorovi.

V mezičase jedeme s Adamem do centra města ke známýmu malýmu japonskýmu mostu. Je to tady asi jediná oficiální památka. Procházíme kouzelnejma malejma uličkama. Všude se něco vaří, šije a prodává. Adam si kupuje tričko, ochutnáváme pár náhodnejch věcí a všechno je moc dobrý. Třeba Bánh Beo s arašídovou omáčkou je naprosto skvělý.  Akorát Adamovi z jedný krevetový placky trochu zaskočil kus krevety v krku a pořád to nemůže vykašlat. Chvíli mi to přijde vtipný, ale pak se začne fakt dusit, tak kupujeme vodu a za chvíli je v pohodě. Centrum je dost turistický, ale mně to nějak nevadí. Dejchá to tady na mě hrozně příjemnou atmosféru. Je to takový útulný městečko. Po bloudění v uličkách se dostáváme k mostu. Most je opravdu dost malinkej a je pod střechou, pod kterou se to jenom hemží turistama. Děláme nějaký fotky, shodujeme se, že večer to bude asi hezčí a vrátíme se sem. Cestou zpátky k motorce potkáváme spoustu obchodů s nádobím, jídlem a lampionama, typickym suvenýrem z města Hoi An. Tam si dělám svoji klasickou fotku zezadu a jsem spokojená. V mezičase jsem se rozhodla, že si sukni ušít nechám. Nepotkali jsme nic extra levnějšího a navíc je mi trapný, aby mě vezli k doktorovi a já si u nich nic pak nekoupila. Vracíme se do krejčovství, já kejvu na nabídku (paní se teda dvakrát šťastně netváří, protože je podle mě naštvaná, že jsem si vyhádala nižší cenu), ale začíná s měřením. Přeměřuje mi boky, dýlku od pasu dolů a říká, že odpoledne to bude hotový. To mi přijde fakt neskutečný, taková rychlost. Paní pak sedá na motorku a my jedeme za ní. Veze nás k tomu doktorovi. Tam se dozvídáme, že nemá od jedenácti, ale až od pěti, takže se s paní loučíme, ukládáme si adresu do offline map a jedeme směr pláž. Poprvé za naši cestu oficiálně k moři. Neskutečně se těšíme.

Jedeme mezi rejžovejma políčkama, je naprosto krásně a člověk si na tý motorce připadá hrozně svobodně. Prostě takovej ten pocit štěstí, kdy si naplno užíváte ten moment. Přijíždíme k pláži. Motorky tam oficiálně nemůžou, takže musíme zaparkovat někde u restaurace. Parkování je za poplatek 10.000 VND a v ceně parkování máte velkou chlazenou vodu. To nám přijde super vtipný, protože to je přesně cena tý vody. Mohli by tam mít rovnou nápis: „Když tady chceš parkovat, kup si u nás vodu.“ Každopádně se nezlobíme a rovnou si tam sedáme na oběd. Na ceduli totiž vidím, že tady vaří přesně ty jídla, který chceme ochutnat. Objednáváme jídlo s názvem Cáo Lau, Bánh Xéo a rejži s vejcem a rajčaty. Cáo Lau jsou tlustý nudle s plátky vepřovýho masa, křupavejma plackama, bylinkama a neskutečně dobrou omáčkou. Oba se do tohodle jídla okamžitě zamilujeme. Další chod je Bánh Xéo, což v překladu znamená syčící placka. Jsou to placky z tapiokový mouky, kurkumy a kokosovýho mlíka, zapečený s krevetama a bůčkem. Podávaj se s čerstvejma bylinkama, zeleninou a klíčkama, zabalený do rejžovýho papíru a namáčej se v chilli omáčce. Ten systém s rejžovym papírem  jsme vůbec nepochopili, protože nám ho jenom dali na stůl a nic nám k tomu neřekli. Jíme to teda prostě jenom tak, bez toho papíru a je to naprosto vynikající. Připadám si, že jsem v ráji. I ta rejže s rajčatama a vejcem byla skvělá. Nemám slov. Po jídle se jdeme projít na pláž a oba si to „poprvé“ u moře dost užíváme. Procházíme se bez bot v moři, blbnem a fotíme. Cestou zpátky si kupujeme obří kokos za 20.000 VND, dostáváme dvě brčka a já si lehám na lehátko. Všechny lehátka jsou tady nějak hodinově placený, ale já tý ženský říkám, že nic platit nebudu, protože jsme si koupili kokos a budem tady tak půl hodiny. Sice se netváří nadšeně, ale žádný další peníze po mně nechce. Občas tady musí bejt člověk trošku tvrdej. Já se koupat zatím nechci, protože jsem nervózní z tý vyrážky, ale Adam se hned svlíká a běží do vody. Je jako takovýto malý šťastný dítě u moře. Staví hrady z písku, hledá mušle a skáče do vln. Pořád na mě řve: „hele jak skáču,“ nebo  „hele co jsem našel.“ Mám za něj fakt radost a pořád se jenom směju. Jsem ráda, že mám kluka, se kterym je taková sranda.

Po koupačce sedáme na motorku a jedeme pro sukni. Ta je už hotová a já sem z ní nadšená! Z tý ceny už sice míň, ale to jedno, mam sukni ušitou v Hoi An! Platíme, děkujeme a vyrážíme k doktorovi. Před ordinací sedí asi milion lidí. Čeká se venku na zahradě a dovnitř se chodí bez bot. Chvíli tam tak sedím a pak mi jeden pán, co sedí vedle mě, podává číslo, který visí na hřebíčku. Mám číslo 12, takže si tu asi nějakou chvíli posedim. Adam mě tam nechává a jede se podívat na poštu, kolik by stálo poslat balík. Líbí se mi tady totiž tuna věcí do kuchyně (mističky, talířky, hůlky, atd.) a nechceme to vozit další měsíc v krosně. Já sedim u doktora a začínám si tam připadat fakt divně. Všech dvacet lidí, co tam čeká, na mě upřeně zírá. Nekoukaj zle, spíš mile, ale stejně je to celkem nepříjemný. Na tu pozornost si tady ale musíte zvyknout. Hlavně, když jdete teda k místnímu doktorovi. Z neznámýho důvodu mě doktor do ordinace volá o dost dřív, než bych tam měla jít. Vyzouvám boty a jdu dovnitř. Doktor umí hodně lámaně anglicky, tak snad to dáme dohromady. Ukazuju mu pupínky na nohou a na břiše a on bere LUPU a BATERKU. Zkoumá to, šahá na to a ptá se mě na pár otázek. Pak odchází za obří bílou plachtu. Po pěti minutách mi přináší šest záhadnejch balíčků. V každym balíčku je jinak barevnej a jinak tvarovanej prášek. Jako bonus nějaká mastička z Kambodži. Ptám se, co mi je, že potřebuju tolik věcí. Prej je to nějaká bakterie z hmyzu, ale nic nebezpečnýho ani nakažlivýho (než jsme si tohle řekli, tak to trvalo asi dalších pět minut za pomoci česko-vietnamskýho slovníčku). Za prášky a ošetření platím 200.000 VND, děkuju a odcházím z ordinace s očekáváním, že tam bude čekat Adam na motorce. Jenže Adam tam neni, já u sebe nemam mobil a nemam ani tušení, kam jel. Čekám nervózně před ordinací a Adam se objevuje až za půl hodiny. Chvilkama jsem měla fakt strach, co se stalo. Po jeho příjezdu jsem se ale musela smát. Prej se ztratil někde v rejžovejch polích, nemohl najít cestu zpátky a pošta je děsně drahá.

Začíná se stmívat a my vyrážíme znova do centra města. Parkujeme přímo u mostu a platíme 10.000 VND. Všude jsou lidi a já se nestačím divit, jak moc jiný tohle město je v noci. Přes den jsme potkali turisty akorát u mostu a teď jsou uplně všude. Ale fakt se neni čemu divit. Hoi An má v noci absolutně nepopsatelnou atmosféru. Japonskej most je nasvícenej, do řeky se pouští lampiony štěstí, všude to svítí, všude se vaří, všude to voní. Kupujeme si od malý holčičky dva lamipony štěstí za 20.000VND a dostáváme do ruky tyč, abysme je mohli pustit z mostu na vodu. Oba si pouštíme svůj lampion, něco si přejeme a  dalších pár minut se kocháme těma světýlkama všude. Jako jo, je to turistická věc, ale mně to tady v tomhle městě vůběc nevadí. Pokračujeme dál a všude jsou stánky s jídlem. Uličky procházíme všechny a zjišťujeme, že u každýho stánku prodávají to stejný jídlo za stejnou cenu. Cáo Lau a nějaký maso na špejlích. Sedáme si k jednomu ze stánků a objednáváme si Cáo Lau dvakrát. Slečna nám k tomu nabízí ještě závitky,  který nejsou na lístku, tak je taky zkusíme. Cáo Lau absolutně výborný, takže Adam objednává ještě jednu porci. Jedna stojí 25.000 VND, tak to neni nic hroznýho. Navíc tuhle dobrotu si jinde než v Hoi An už nedáme, takže si to chceme pořádně vychutnat. Závitky stály za nic. Po večeři se jdeme ještě projít do druhý části města a tam přichází ta největší krása. Obří tržiště a všude lampiony. Různý velikosti, různý barvy, ale jsou prostě všude kolem nás. Všude to svítí. Vůbec se nedivím, že tu stojí spousta lidí a jenom fotí a kouká. My děláme totiž uplně to samý. Pak kupuju dvě bambusový mističky s otvorem na hůlky a obří červenej vějíř. Adam je trošku otrávenej, že to budeme muset ještě asi padesát dní tahat, ale já je musela mít a mam radost. Vracíme se zpátky k motorce a shodujeme se, že nás tohle město fakt dostalo. Má jedinečnou atmosféru a je tu spousta možností, co se tady dá dělat. Na pokoji padáme oba dva do postele a hned usínáme. Zejtra máme ještě na půl dne motorku a pak vyrážíme do Nha Trang na jih.  Už se zas těšíme na další město.

K.

Did you find apk for android? You can find new Free Android Games and apps.